Článek
My už víme, že dítě může ovlivnit opravdu hodně. A spíše běží o více, než by kdo čekal. Leckdy jsou patrné konkrétní výsledky, s částí z nich jsme se již seznámili. V nižším věku se podaří pozvednout pocit spokojenosti a bezpečí, zvýšení respektu a upevnění místa v dětské skupině, aniž by zde existoval jasný plán. S postupem věku o daných jevech a souvislostech začíná rostoucí dítě více a častěji uvažovat a snaží se o jejich uskutečnění. Dospívající jedinec tuší a možná už ví, že jde o dobrou cestu. Jaké jsou zde využívány cesty, metody a zkušenosti?
Potřebným vysvětlujícím prvkem, který je záhodno na počátku zmínit, je, že pojem dítě je po právní stránce možné a správné používat jen do dosažení hranice 15 roků jejich věku. Po psychologické stránce pochopitelně dětmi zůstávají nadále, s vysokou pravděpodobností do doby úmrtí rodičů, ale tady je možné uvažovat, přemítat a spekulovat. Pro dnešní účel chci naznačit, že počítám se staršími jedinci v době povinné školní docházky a několik let po jejím ukončení. S každým dalším týdnem, měsícem a rokem je touha po pocitu a faktu jejich prosazení silnější. Jaké se snaží uplatnit cesty vlivu? Mají různou podobu - zvýšený hlas, pokřikování, hrubost, drzost, přisprostlé vyjadřování, vyvolávání dojmu, hraní si na někoho jiného atd. Ale kdo by je rád poslouchal? Patrně cítíme, že je nemůžeme řadit do oblasti s příspěvkem k rozvíjení dobrých mezilidských vztahů. Spíše naopak.
Jak vypadá většinový pohled? Jejich slovní produkci někteří lidé nejdříve potřebují - lidově řečeno - vydýchat, než se znormalizují a mohou jít dál. Co v nás může pozitivně ovlivnit? Vždyť budou-li si tak nadále počínat, těžko mohou myslet na kladné přijetí ze strany jiných. A že by jim někdo projevoval přízeň? Dost těžko. Snad jen podobně naladění jedinci. Každou další příhodou se situace může a asi bude zhoršovat. Aktéři by za ni jistě měli nést osobní odpovědnost, přiměřeně svému věku. Dospělí občas také upustí nepěkné slůvko a nechají se strhnout děním kolem sebe a svými osobními emocionální procesy. Kladem by bylo vysvětlovat jim podstatu probíhajících procesů a zejména jejich dopady na ně samotné a rovněž na jiné osoby a jejich prožívání, myšlení a chování. Ale ten čas…
O jaké podoby nejčastěji půjde? Kdo by měl z rodičů a jim věkově blízkých a o něco starších radost, kdyby se s nimi mladý člověk bavil neslušně? Aktivují se v nich obranné mechanismy a také tendence se proti nim vymezit a třeba i za pomoci síly. Následují slovní vystoupení typu - „tak takhle se mnou mluvit nebudeš“ a „dej si pozor na tu svoji nevymáchanou hubu, než se něco stane“ apod. Někdy se přitvrdí a zazní vyhrůžky použitím fyzické síly. Nejde samozřejmě o optimální řešení. Rodič zde leckdy nějak zvládne aktuální situaci, ale především by měl myslet dopředu. Co nyní nastane? Co má očekávat?
Otázky pokračují. Má rodič myslet na tzv. pacifikaci pomocí násilí? Měl by si objednat zákrok některého z veřejných činitelů? Třeba policisty? Stáhne se dospívající jedinec a bude už pro příště pokoj? Spíše nikoli. On navenek bude nějakou dobu jednat tak, že se bude zdát, že vše „pochopil“. Jenže uvnitř probíhají jiné procesy. Pravdou je, že pro rodiče a další dospělé usměrňující osoby nevypadají příliš příznivě. Spíše se k pravdě blíží konstatování, že se připravuje další konflikt. A v něm by mladí lidé chtěli být nejen lepší než doposud, ale rádi by ho vyhráli. A mnohdy mají „slušně“ našlápnuto. Stačí si uvědomit jejich bezprostřednost, tah na branku, komunikační dovednosti a někdy i právě nedávno zmiňovanou fyzickou sílu. Jejich prognóza je prostě lepší než u dospělých.
V závěru je třeba upozornit na skutečnost, že ne vždy se před námi dospělými musí rozvíjet jen cosi jako negativní příběh. Dokonce se může jednat o něco víc, než bývá pověstné světélko na konci tunelu. Tak brzo na čtenou.
