Článek
Nedávno padlo několik poznámek o používání neslušných slov. Obecně můžeme říci, že do naší mluvy nepatří. Jenže se jako lidé známe. Ne vždy se nám podaří zvládnout situaci, a proto k nim čas od času saháme. Nakolik máme zmíněný proces pod kontrolou?
U mužů jsme si danou oblast již trochu připomněli a popsali. A co ženy? Dojde-li u nich na jejich vyslovení, lidé obvykle zpozorní. Zejména na veřejnosti. Co se děje, že tak poklesla? Jen některé si mohou dovolit hrubší výrazivo, aniž by utrpěla jejich pověst. Pochopitelně má vliv, kde, před kým a v jaké souvislosti je pronášejí. Není ani jednotný přístup k uspořádání „dáma z paláce užívající výrazy z maštale“ apod. Snad jsou výrazy srozumitelné, aspoň pro dříve narozené generace. Z hlediska rozvíjení dobrých mezilidských vztahů a osvojování potřebných sociálních a komunikačních dovedností bychom se jich měli vyvarovat. Rozumím ovšem námitce, že v části prostředí a skupin se jinak skoro ani nemluví. Každý člověk by si měl svoji konstelaci vyhodnotit, uvědomit si, že existuje více cest a posléze se rozhodnout. Co chceme zveřejnit a co naopak skrýt? Jak máme vypadat? Chceme být vnímáni jako slušní a dokonce zdvořilí? Nebo nám na názorech lidí okolo nás nesejde?
Nejde pouze o řeč. Povšimněme si, že zatímco muži jsou tzv. dobře „viditelní“, u žen míváme velkou nejistotu. Nechtějí být viděny, jaké opravdu jsou. Odtud se jde na dvě strany, kdy se předvádějí - něco více nebo něco méně. Výzkumy například ukazují, že v případě úvahy o vážnější známosti dívka a/nebo slečna ukrývá svůj skutečný obličej po několik měsíců. Je na místě se ptát - proč tak činí? Stydí se za svůj původní? Je na něm cosi v nepořádku? Chce zapůsobit co nejlépe a nejpřesvědčivěji? Ocitá se podobně jako muž tak trochu na „lovu“ a spřádá úmysly na nejvhodnější taktiku k upoutání pozornosti a poté k zachycení „oběti“? Jak by se sem hodila slova jako lest, léčka, pokus o uvedení v omyl, podvod, dokonce zrada?
Prostor pro obhajobu. Je dobré vědět, že nastavování tzv. lepší stránky je v podstatě přirozenou tendencí, která má z biologického pohledu jasný smysl. Konají tak jedinci, podniky, úřady a další subjekty. Stačí sebrat odvahu a navštívit tzv. zadní trakty. Pokud víme, kudy máme jít a přístup je umožněn. Nejspíše nebude. Obvykle tam na nás čeká nelad a často přímo nepořádek s lecjakým haraburdím. Na druhé straně by se vztahový protějšek mohl cítit zklamán, když po čase natrefí na skutečnost. Co nyní má dělat? Vlastně si s ní začal z jiného popudu a důvodu. Vypadala tak hezky a přitažlivě… Nyní se poněkud rozplynul a… Od specialistů na vnitřní procesy lidí se tu dozvíme, že v oblasti mezilidských vztahů se jedná spíše o menší část problémů, ať již budeme uvažovat o obsahu, rozsahu a/nebo o naléhavosti. Přesto je moc vidět.
V závěru si dovolím tzv. reprezentativní poznámku. Je-li člověk sám, nese až na malé výjimky / například zranění způsobené jinou osobou / plnou osobní odpovědnost za svůj vnější vzhled. Pokud se dají dva dohromady, zmíněná plnost se částečně snižuje. Zejména od žen slyšíme, jak se snaží dbát na sebe a současně se starají o image svých mužů. Připravují jim sladěné oblečení, za jejich zády jim vyhazují podle jejich ženského pohledu se nehodící součástky vč. bot, poukazují na módní trendy, sousedy, kolegy, politiky a celebrity. Zdá se, že svým mužům prokazují dobrou službu. Jenže bychom si taktéž měli vzpomenout na jejich „podvádění“ s obličejem a se zakrýváním postavy. Někdo jim poradil, které křivky mají ukazovat a které tajit? Nebo své poznání odebrali z módních časopisů? Co jestli vše uvedené a další vykonávají ve svůj vlastní prospěch? Nebýt pomluvena za vzhled u sebe a u svého partnera má vysokou cenu. Je tím vyšší, o co nižší je úroveň v následujících položkách - sebepoznávání, sebeovládání, seberealizace, sebevědomí, sebedůvěra a pocit bezpečí v mezilidských vztazích.
