Článek
Pamatuji horší doby, než jak je dnes. Mám na mysli období, kdy po listopadu 1989 byli někteří učitelé nuceni brát vedlejší práci a rozbíjet střádací prasátka, aby mohli pro sebe a pro své děti koupit potřebné věci. O dalších elementech navíc „raději“ ani neuvažovali. Nadprůměr a nadstandard byl pro ně poněkud vzdálený, ne však naprosto nedosažitelný. Leckdy stačilo přestrukturovat výdaje. Jenže finanční gramotnost byla tehdy v plenkách. Dospělé osoby nevyjímaje. Oč bylo méně v peněženkách, tím více bývalo v hlavách.
Především starostí. S určitou hořkostí dále myslely na vzletné fráze o významu vzdělávání, které zaznívaly na mnoha místech, ať již šlo o vrcholné politiky, názory ze stranických sekretariátů, besedy odborníků, diskuse mezi rodiči aj. Opravdu se vzdělání jevilo jako velmi dobrý směr, a především jako cenná investice do budoucnosti. Jedince i rodiny. I proto se mnozí pustili do nového studia, ať již mělo podobu jednorázových nebo déle trvajících kurzů či rozličných vlastních aktivit. Je třeba držet krok s dobou. Ano, leckteří ho drželi, opravdu se snažili, osvojovali si nové metody, experimentovali a zkoušeli učit jinak, projevovali zápal, finance však nikoli. Myslím jejich krok a výši!
Kdybych měl vzpomenout na konkrétní příklady, pamatuji si na pár učitelů, kteří si během sobotních trhů na našem maloměstě vydělávali prodejem ponožek. Ani žáci a žákyně a jejich matky a otcové nebyli slepí. Na zmíněném místě v řadě měst se setkávali s učitelkou, jak prodává spodní prádlo nebo čokoládu. Další se stala takřka specialistkou na čaje, znala mnoho druhů a jejich nezpochybnitelný přínos pro organismus člověka. Samostatnou kapitolou by bylo zapojení vyučujících do prodeje kosmetiky a jim blízkých prostředků. Obchodních profilací bychom zpětně odhalili více.
Jindy děti potkaly učitele, jak míří do sázkové kanceláře a zkouší štěstí anebo se doslechli, jak se činí v ovocném sadu na brigádě. Pocity bývaly na obou stranách různé. Je jasné, že dospělí ze školy nebyli radostí bez sebe, když je tam za stolkem někdo viděl. Jeden jen tak pokrčil rameny. Druhý dodával, že si novou dobu představoval poněkud jinak. Třetí setkání odbyl slovy - „každý se musí nějak starat, aby rodinu uživil“. Čtvrtý se „vymlouval“, že jen pomáhá manželce či bratrovi, vždyť mu sad vrátili v restituci atd. Procesy běžely všelijak. V jejich důsledku v jednom případě vzrostla distance, ve druhém docházelo k pochopení a přiblížení. Jako kdyby platilo, že nouze spojuje. Což tak bývá, ale neplatí pouze pro chudobu. Více štěstí měli ti, kdo vynakládali neškolní úsilí neviditelně, tj. činili se doma, kdy pomáhali s etiketováním zboží, jeho počítáním, kontrolou kvality, dělali inventury, něco odněkud přivezli či dopravili jinam, tvořili letáčky, roznášeli je atd.
Je pravdou, že řada jedinců dříve či později školní tenata opustila a začala kráčet po jiné cestě. Někdo si polepšil, dokonce výrazně, jiný se plácal v přibližně stejné hadině příjmů, třetímu se nevedlo, jak si představoval a docela rád se do školy vrátil. Čtvrtý se k nezdaru nedokázal přiznat a někam „zmizel“. Mnozí i přes nenaplnění představ, vizí a plánů zůstávají, protože chtějí učit, prodat vystudované a působit v oboru, který se jim líbí. Zůstávají ovšem i jednotlivci, kteří moc neumějí, dělat se jim moc nechce a nic jiného jim nezbývá. Kdyby vstoupili na skutečný trh… Samozřejmě neběží o nijak výhodnou variantu ani pro žáky, ani pro rodiče a ani pro školu a její vedení. A o zářných perspektivách české ekonomiky a růstu její konkurenceschopnosti za pomoci vzdělání ani nemluvě. Kolik vlád již daným způsobem znělo? Kde jsme byli a kde jsme dnes? Nejen odborníci bijí na poplach, když srovnávají údaje z jiných zemích. Část z nich mělo horší startovní pozici, ale již jsou nad námi! Stačí se podívat na státy v Pobaltí. Zřejmě se tam nemluví, ale pracuje. V případě politiků! Učitelé musejí, jinak by se vedení vyhodilo!
