Článek
V předchozím příspěvku / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-osoby-s-nadvahou-a-letadla-a-hotely-86971/jsme se obohatili o pár poznatků, které pro někoho nejsou neznámé, ale pro část by mohly představovat novinku. Vlastně o oblasti ví, jen si jí doposud pořádně nepovšiml.
Dnes máme k dispozici dva konkrétní příklady. Prvním je můj osobní zážitek z Tuniska, kde jsem dlel před řadou let. Podíváme se nejdříve na hotelovou pláž. Má-li někdo více kilogramů, než jak napovídají světově uznávané tabulky, rozhodně mi nevadí, pokud neobtěžuje. Rád si jako zvědavý člověk promluvím s kýmkoli. Pán, o kterém se chci zmínit, patřil do tzv. klidné skupiny, takže nepřekážel. Nehalasil, nepouštěl si hudbu, ničím neházel a nekouřil. Navíc se ani nepouštěl do hlasitých komentářů. Dobrá partie pod blízký slunečník.
Těžkým krokem se došoural na pláž, vybral si lehátko a snažil se na něj ulehnout. Abych dějství nepopisoval příkře - dalo mu dost práce, než si na něj sednul. Po splnění úvodního úkonu kleslo asi tak o deset centimetrů do písku. Chci pouze naznačit, že vstávat se mu bude velmi nesnadno. Startovací poloha je velmi nízko i pro hubené, hlavně starší. Po sedu si odpočinul a poté se pokusil si lehnout. Ani uvedená „akce“ se neobešla bez komplikací. Zkrátím proces a napíšu, že si s žuchnutím, které dokazovalo absenci fungujících břišních svalů, lehl. Pozoruhodné bylo, že plážové lehátko zmizelo. Jednak víme, že se zarylo do písku. A jednak se pán doslova roztekl do stran tak, že zbytek centimetrů lůžka nad zemí prakticky obtekl. Doplním, že se jednalo o vzdálenou dobu, kdy se teprve začínalo uvažovat o speciálních hotelech pro nadhmotné osoby.
A nyní druhé poznání. Rovněž - byť jen trochu - souvisí s pláží. Před pár lety vyšel článek, kde bylo zmíněno německé město Cuxhaven. Šlo o reportáž, jak se lidé chovají na dovolené, v hotelích a na plážích. Byla doplněna o rozhovor s ředitelem jednoho z místních hotelů. Ptali se ho, zda je pravdou, že diskriminuje hosty podle jejich hmotnosti. Tehdy odpovědný pracovník sdělil: nemyslím si, že jde o diskriminaci. Vedu si pečlivé záznamy o všech hostech a o způsobených škodách. Jejich výsledky jsou jasné. Tlusté osoby po sobě nechávají více poničených lehátek, židlí, laviček a křesel. Jako podnikatel přece musím reagovat. Nejsem dobročinná organizace. Mám pouze dvě cesty. Buď je odmítat nebo jim dát vyšší ceny. Jak byste mu poradili? Pro jaký způsob přístupu se má rozhodnout?
O tzv. hotelové záležitosti jsem hovořil s jedním vzdělaným člověkem. Mj. přišel s návrhem, že když hoteliér nechce přijít o zákazníky a zákaznice, měl by se více snažit. Třeba si zajistit bytelnější nábytek. Jistě by na trhu nějakých pár vhodných kousků našel. Jenže půjde o více starostí, zvýšenou investici, vyšší náklady. Měl by po nich chtít větší peníze, jestliže jim poskytne lepší vybavení? Asi ano. Záleží též, má-li dost tzv. hmotně průměrných přijíždějících. Kdyby byla pozvednutá cena přijata, mohl by svůj prostor pro ně dokonce rozšířit. Myslím, že by byl z jejich strany oceněn.
Nalézá se zde však ještě jeden moment. Co jestli přijede skupina osob, které se vzájemně znají a mají ohledně vzhledu a hmotnosti velmi rozdílné postavy? Mohl by se tu opět objevit pojem diskriminace. Když se vžiji do úvahy a cítění příchozí osoby s nadváhou: tak oni mě tady berou za tlusťocha, že mi dají tak pevné křeslo? To je provokace? Chci tu vůbec být? Nebo by naopak měl pocítit a možná i nahlas projevit vděčnost? Vždyť si ho někdo na individuální rovině povšiml. A nabídl lepší kvalitu. Kdo z hubených, průměrných a tabulkově přijatelných jedinců by tak mohl přemýšlet? Jak by vypadaly vhodné a správné postupy? Jak silné je právo majitele hotelu chránit svůj majetek? Do jaké míry může vyžadovat cosi jako spoluúčast?
