Článek
Předně musím poznamenat, že nejde o výsledek dlouhodobého šetření a ani sledovaný úzký vzorek patrně nebude patřit mezi reprezentativní. Přísný vědec by mi ho smetl ze stolu a poslal mě na řadu týdnů a spíše měsíců pracovat do tzv. terénu. Přesto nám dnes předkládané poznatky mohou leccos naznačit a obohatit nás.
Smyslem mých řádků není vyčítat, kritizovat a divit se, pouze obrátit aspoň trochu pozornosti na jev, na který se ve škole aktuálně naráží. Leccos si můžeme myslet o českých a moravských rodinách, jaké v nich panují vztahy a zda a nakolik se rodiče věnují svým dětem. Jistě bychom dospěli k velmi nevyrovnaným výsledkům. Nevím však, jestli tu najdeme, co se podařilo v některých případech odhalit u rodin, případně u jejich částí, které sem v předchozích měsících dorazily z Ukrajiny.
Ukrajinské děti jsou v něčem stejné a v něčem jiné než naše. Jde o přirozený jev a proces. Představím konkrétní příklady. Máme před sebou dívku, která do naší země přišla nedávno. Její rodiče se ve vlasti původu rozvedli. Matka ji nechala u babičky a sama se před pár roky vydala hledat „štěstí a práci“ do ciziny. Podle dopředu převzatých podkladů od známých zamířila přímo do ČR. Důvody nejsou plně známy. Nemusíme po nich intenzivně pátrat. Je otázkou, zda by nám něco významného odhalily.
Zde neměla po příjezdu úplně lehké začátky, ale docela se snažila. Našla si ubytování, využila podpůrných dávek a brzo začala pracovat. Její příjem nepatří sice mezi královské, ale ve srovnání s kamarádkami a známými, kteří zůstali ve velké východní zemi, je znatelně v lepší konstelaci. Po třech letech za ní přijíždí dcera. Mezitím začala válka, která něco znamenala a přispěla ke komplikacím. Což pokračuje. Jak se ostatně dalo čekat. Dcera dospěla do fáze puberty. Je nabíledni, že tříletá odluka bude znát. A možná citelně.
Opravdu - má nezanedbatelné dopady. Kupříkladu vznikají a pokračují takřka neustálé konflikty. Matce se na dceři pořád něco nelíbí. Dívka si stěžuje, že ji matka vůbec nechápe. Docela ráda by se vrátila zpátky za otcem. Logicky naskakují následující otázky. Co je pro život člověka a zejména pro rodiče hlavní? Děti? Práce? Porozumění? Vztahy? Jiní dospělí? Je jasné, že se nějak musejí uživit. Dcera prozatím žije, spíše přežívá ve velkém napětí a neví, co se bude odehrávat v příštích měsících. Nejde jí se tu začlenit tak, jak by chtěla, ostatní děti jí sice pomáhají, nikdo ji nekárá a nevyčleňuje, ale přece jenom narážejí na moc různých překážek, o nichž se obtížně mluví. V rodném jazyce. V cizím ani nemluvě.
Navíc jak dnešní děti nejsou zvyklé mluvit a vyjadřovat a pojmenovávat pocity, poněvadž nadměrně podléhají nabídce moderních informačních a komunikačních technologií, tak si počínají velmi neobratně a vzájemně si nerozumějí a zraňují se. Jako jistotu můžeme vzít, že nedochází k rozvíjení dobrých mezilidských vztahů. Ba někdy nemůžeme o rozvoji hovořit vůbec. Urážejí se, vyhýbají se řečem i sobě samým. Ocitají se v napětí a myslí si o sobě a o jiných spíše horší věci. Negativní podoby jistě najdeme také u nás doma. Nebudeme si přece hrát na dokonalé páry a rodiny. Nepěkných případů kolem sebe vidíme a slyšíme docela dost.
Kdy by doposud nechápal zmínku o podivných zvyklostech, má se na mysli, že matky opustí svoje dítě na dlouhé měsíce, ba i na roky. Uvažují snad, že vše půjde nějak samo, automaticky a úspěšně? Že nemusejí přiložit aktivně ruku k dílu? Upřednostňují finanční prostředky? Možná je v pozadí, že mají na starost živení zbytku rodiny na vzdálených teritoriích.
