Článek
Pokud dojde k setkání lidí, většinou víme, co bude následovat. Překvapení samozřejmě není vyloučeno. Tradiční otázka může blízkou osobu dost popudit, jak můžeme vyčíst z reakce typu - „proč se mě tak blbě ptáš, copak jsem nějaký tvůj obchodní partner?“ a „nech si ty profesionální úsměvy pro svoje klienty a mně dej pokoj“ a ještě „to snad chceš, abych se tě taky ptal, jak se máš?“. Uvedený výsek z rozhovoru berme jako důkaz, že správně postupovat zde není pokaždé snadné a samozřejmé. Navíc každý z nás je jiný, a proto bychom se mohli cítit zaskočeni. Někdy však i potěšeni.
Možná nebude od věci ukázat na ne snad nový, ale jistě podnětný způsob. Dozvěděl jsem se o něm docela nedávno. U nás v české kotlině si mnohý starý člověk stěžuje, v dost velkém rozsahu často i mladší ročníky. Je otázka, jaký je důvod jejich kritiky a naříkání. Jako proti verzi bych dal informaci z Itálie. Jde o konkrétní příklad, který jsem použil od jedné osoby, která se tam původně odstěhovala na několik měsíců, aby vyřešila nebo aspoň trochu kladně posunula svoji osobní krizi spojenou se syndromem vyhoření. Jak vypadal další vývoj?
Doba se postupně protahovala. Nyní tam pobývá již 16 let a prošla vícero různými povoláními, z nichž žádné nebylo špičkové. Dalo by se říci, že se potkává hlavně s nižšími vrstvami lidí, a proto je zcela v kontaktu s realitou. Na rozdíl třeba od politiků, kteří se někam vydají na návštěvu, aby „poznali“ jiné kraje a jejich obyvatele, způsoby práce atd. Posléze by měli domů dovézt užitečný výstup. Jak asi dokážeme odhadnout, vůbec se tak neděje. Kdo z nás někdy pocítil užitek? Snad ještě když politik někoho vysvobodí z cizího vězení, aby si provinilec mohl trest odpykat „doma“. Abych jim nekřivdil, občas se stane, že podepíšou dohodu o vzájemném obchodu. Jenže kdo na ní má hlavní zásluhu? A kdo za její naplňování ponese osobní odpovědnost? Politik jistě ne. Pověstnou kůži na trh přinášejí jiní. A tak by se dalo jet dál.
Větší prospěch bude mít návrat k české Italce. Nebo snad k italské Češce? Název asi není úplně podstatný. Hlavním přínosem bude zmínka, jak si Italové nestěžují. Dozvěděl jsem se o staré sehnuté babičce. Má hůl, je ráda, že s několika přestávkami ujde pár set metrů do vesnického krámku. Na naši známou otázku odpovídá - „dobře“. Přitom je jasně vidět, kolik úsilí ji stojí, aby svůj neradostný stav aspoň dílem překonala. Proč by se zbytečně navíc trápila, užírala se a ještě tím obtěžovala další osoby ve svém okolí? Člověk raději ani nedomýšlí, jak si poradí s nákupem na zpáteční cestě. Bude zastávek více? Dalo by se i odtud z Čech odhadnout, že nebude nikoho žádat, aby jí ho nesl domů. Přece nebude na obtíž. A jakou poté může mít radost, že si s taškou sama poradila. I když akce bolela a nebude věcně správné ji zařadit mezi příjemné. Navíc potká pár kamarádek a spolu si zanotují, jak jim je dobře. I když ve skutečnosti není. Napadá vás slovo - přetvářka?
Nejsem sice velkým příznivcem nabubřených tvrzení ve smyslu - „dostal se do jiné dimenze“, ale zde bych s ním částečně souhlasil. Letitá osůbka s holí nám předkládá určitý vzor a dává konkrétní vysvědčení. Možná trochu hraje divadlo. Ale také je ve hře sebeovládání a sebezapření a snaha být na úrovni a přehlížet nepříjemnosti, které kazí náladu a pohodu mně a ostatním. Osobní úsilí o povznesení. Nemusíme dělat nic. Ale přece - co kdybychom ji zkusili aspoň trochu napodobit. Na druhé straně se nám nemusí dostat pozornosti, úcty, respektu a soucitu. Analogií je splnění úkolu. Co bychom nejraději řekli ostatním? Je rozdíl mezi větou - „bylo to snadné, nestojí to za řeč“ a verzí - „nebylo to vůbec jednoduché“. Co jimi sledujeme? Chceme, aby nás někdo pochválil, jak jsme dobří, že - jeho očima vnímáno - nesnadný úkol lehce zvládneme? Že jsme si v obtížné variantě s komplikacemi úspěšně poradili? Já bych doplnil ještě třetí pohled - o jakou výpověď jde? Stačí si představit analogii se školním prostředím. Spočítat příklad typu „99:3“ bude mít zcela jinou obtížnost pro žáky a žákyně na prvním a/nebo na druhém stupni. A ani nemluvím o úrovni jejich osobní inteligence a o chuti se do výpočtu vůbec pustit.
Kdybych se měl znovu vrátit ke stěžování, všimněme si, že část lidí pro něj ve srovnání s jinými skutečně nemá důvod. Třeba někomu ujel dopravní prostředek. Ve velkém městě žádný problém, vždyť za chvíli přihrčí jeho „kolega“. Na vesnici jde o velkou potíž, je třeba i několik hodin počkat, případně zkusit štěstí na stopu? Mít štěstí na průjezd známé osoby? Všimne si však osaměle čekajícího jedince? Bude mít náladu zastavit? V české variantě bych se nedivil, kdyby tam člověk dlouho zůstal, aby si mohl ponadávat a mít důvod pro kritiku systému. Vše sdělí každému, kdo se ve slovním dosahu objeví. A s vysokou pravděpodobností nebude zmiňovat, že osobní odpovědnost je na jeho straně. Měl přece na místní zastávku přijít včas. Poté by se měl lépe a asi snadněji by se mu odpovídalo na otázku, jak se má!
