Článek
Nedávno jsem zde položil otázku, jestli letos podobně jako v minulých letech zvítězí malí ničitelé jara. Leckdo si ještě vzpomene, jak si počínají a jak naší už tak těžce zkoušené přírodě nepomáhají. Nekritizujme ovšem jen děti a mládež. Zdaleka nejde jen o ně a o realizaci jejich nápadů.
Pozor - nemám na mysli tak velké poškozování, že by musely zasahovat příslušné silové složky a orgány. Jde o „mírnější“ formy, které však rozhodně nejsou příjemné a přínosné. Přesto se nám v našem okolí zjevují. Něco mají na svědomí a poničí také kuřáci. Jde například o fakt, že vydechováním svých zdraví ohrožujících zplodin částečně eliminují vůni květin, hlíny a trávy, která tolik lidí vyláká ven na procházku. Po zimě, kdy naše čichové ústrojí vydatně odpočívalo, se jarní vlání stává silnou pobídkou a vzpruhou. Jak velký rozdíl ve vůních oproti zimním nevlídným a mrazivým dnům. Navíc se na změnu k lepšímu těšíme. Příroda se probouzí a my s ní. Tím negativněji na nás působí, když se nám stane škrt přes rozpočet. Kdo by byl potěšen?
Osobně kuřáky velmi dobře chápu. Také oni si rádi vyrazí ven, protože v předchozích týdnech bafali doma nebo v kancelářích, byť tam je kouření po průtazích naštěstí již zakázáno. Pokud ukájeli své nikotinové choutky mimo budovu, jistě příliš spokojenosti nepocítili. Tahat z cigarety v silném větru a za mrazu není prostě ono. Několikrát se během pracovní doby oblékat a vyrazit kamsi do ústraní… Měli by pochopit, že jsou prostě závislí a nemocní, jak jasně praví světová kniha o souhrnu chorob lidí. Jaká pohoda je usednout v milém a posilujícím dubnovém sluníčku na lavičku v parku a potěšit se z probouzející přírody, možná též z trochu se už odhalujících slečen a mladíků. Chce se mi s Chinaski zanotovat - pohoda, klídek, tabáček…
Jen je škoda, že uživatelé cigaret většinou nechápou ostatní. Třeba by se stačilo trochu nesobecky zamyslet, že osoby, které sedí vedle nich a nekouří, sem dorazily se stejným cílem. Jenže kvůli kouření si ho žel nenaplní, případně jsou nuceny se omezit nebo počkat, až se závislá osoba ukojí a cigareta dohoří. Nebo odejít jinam! A pak nastává další díl „ničení“. Zatímco nekuřák se nadýchá čerstvého vzduchu, pokochá se pohledem na rašící větvičky a vzpouzející se trávu a žádnou špatnou stopu po sobě nezanechá, kuřák si zpravidla počíná jinak. Nedopalek putuje, kam mu odpadne od ruky nebo kam až ho dohodí či odcvrnkne. Co by se staral, vždyť ho někdo uklidí. Nebo třeba zašlape. A vůbec zaroste trávou. Proč se trápit? Podobně naloží s prázdnou krabičkou. Do koše je tolik moc deset kroků…
Dnešní sloupek či zamyšlení rozhodně nemá vyznít pesimisticky. Naopak je dobré si klást přiměřené cíle, abychom na ně dosáhli a v případě nesplnění nebyli příliš zklamáni. Protože - podle úhlu pohledu bohužel nebo bohudík - žijeme mezi lidmi, měli bychom počítat, že na nějakého ničitele takřka vždy narazíme. Jednou půjde o děti, které se specializují na kytičky a keříky, podruhé o méně ohleduplné kuřáky, potřetí o příliš hlučnou partu osob, která se nestará, jestli někomu překáží, počtvrté běží o tzv. podivné existence, které si rozdělují, co se jim za odpoledne podařilo nasbírat na místech pro vyhazování odpadu, a tak by se dalo pokračovat. Užívejme si jarní dny, nebuďme nepřiměřenými idealisty a postupujme obezřetně vůči ničitelům jara. Agresivní postup proti nim není vždy optimální cestou. Mohli by totiž zničit i nás. Pokud nepomůže vlídné slovo, raději povolejme nějakou oficiální osobu.
