Článek
Kdyby se nám podařilo na chvíli ustat v současném zrychleném tempu, jistě by se nám podařilo dosáhnout na seznámení s konkrétními příklady. Mohou pocházet z našeho sociálního okolí, ale také by mohlo jít o plody našeho chování, tj. o naše zkušenosti a s nimi spojené pocity a jiné duševní prvky.
Mezi nejčastějšími přáními rodičů se bude ocitat - „něco kolem dětí“. Jistě dobře pochopíme následující podoby. Aby se podařilo otěhotnět. Aby se nic špatného během inkriminovaných měsíců nestalo. Aby se narodilo. Aby přežilo i s matkou. Aby bylo zdravé. Aby postupně plnilo tzv. věkové normy. Aby se bez potíží začlenilo mezi ostatní děti do MŠ a později do ZŠ. Aby správně prospívalo při samotné výuce, tj. aby se naučilo číst, psát a počítat atd. Aby se nechytilo tzv. špatné party. Aby se nepustilo do pokusů s návykovými látkami. Aby se naopak nepodařilo otěhotnět atd. Součástí širšího komplexu přání je, aby ho ve školním prostředí nikdo neobtěžoval a neznepříjemňoval mu život. Myslím, že další verze již není nutné připomínat a popisovat.
S ohledem na praxi by se ke slyšení mělo dostat doporučení, aby se matky a otcové na svá přání pořádně podívali. Možná nikoli jedenkrát. Pokud bych měl a chtěl přiblížit podstatu myšlenky, jedná se o fakt, že si často přejí, aby dítě mělo hezké známky a v pololetí a na konci ŠR pěkné vysvědčení. Je přirozené, že mezi zmíněnými termíny svoje děti vedou, povzbuzují, tlačí a kontrolují, aby se učily a známky si zasloužily. Snad aspoň mírná většina, máme totiž rodiče, kterým jsou školní výsledky více či méně lhostejné. Část z nich se dříve snažila, ale po poznání nízkých potencí svých dětí posléze rezignovali, mávli rukou a věnují se jiným záležitostem. Hlavně jde o klábosení se sousedy, kritiku kohokoli za cokoli, vaření, odpočinek, pobyt na sociálních sítích atd.
Přání rodičů vyústí ve snižování nároků. Není úplně jisté, zda si danou skutečnost uvědomují. Nebo se spoléhají na známý automatický vývoj? Mám-li sáhnout pro analogii do sportovního úseku, pak dítě postavíme před doskočiště skoku do výšky. Laťku umístíme na výšce 75 centimetrů a potomka pobídneme, aby se rozeběhl a skočil. Moc se mu nechce, ale nakonec se ho podaří přinutit, někdy přesvědčit. Výšku však nezdolá. Co se děje v jeho hlavě? Objeví se u něj chuť do dalších pokusů? Nemáme k dispozici jednoznačnou odpověď. Krásně se nám zde ukazuje fakt uplatňování individuálních přístupů. Navíc nezáleží na samotném dítěti. Někdy je v pozadí strach, třeba z násilí ze strany rodičů. Jindy se do hlavní role dostává pocit viny, ostudy, nedostatečnosti ad. Mezi reakce se řadí, že rodiče vezmou laťku a umístí ji na číslo 65, případně ještě níže. Nyní zajisté lépe chápeme jimi používaný mechanismus. Počínají si správně?
Místo aby nároky zvyšovali a snažili se děti trénovat a tím se aspoň trochu více podíleli na jejich připravenosti na život, tak je spíše oslabují a zneschopňují. Za všechny příklady si poukažme na délku diktátů. Dnes je čtvrtinová a ještě si děti - a s nimi žel i část rodičů - stěžují, že jsou „moc dlouhé“. Matky a otcové a hlavně babičky a dědečkové zapomněli? Připomenu, že psali diktáty přibližně 6 - 8krát delší a byly přísněji známkovány. Proto větší význam přikládám dětmi vyslechnutým prvkům z besed dospělých. Je zajímavé, že část z nich jim jako dětem vůbec není určena. Ale stav vypadá, že ve svých hlavách mají zvláštní ústrojí, kterým řeči dříve narozených registrují, ač dělají něco jiného. A děje se na rozdíl od dalších situací, kdy mají poslouchat, ale nečiní tak. Dospělé uvedený „protikladný proces“ velmi rozčiluje. A kdo by se jim divil?
Poslední a krátkou zastávkou jsou finance. S životem dětí se spojeno hodně peněz. Jak často na ně myslíme? Jeden je neřeší, protože ani nemusí. Má jich více než dostatek. Dalo by se mluvit o nadbytku. Druhý nad nimi přemýšlí často. Třetí neustále. Kolik může vydat dnes, aby přežil zítřek? Jeho přání je jasné a logické - mít jich co nejvíce. Proto se mezi myšlenky dostává hrát a vyhrát, žel se k nim dostat někdy i poněkud nečestnou cestou. Jaké přání máte vy?
