Článek
Dnes si dovolím převyprávět, co jsem převzal od jedné mladé paní. Začínáme. Někdy se říká, že v člověku zraje nějaké rozhodnutí dost dlouhou dobu. Jindy se zdá, jako kdyby na jedince přišlo cosi jako prozření či osvícení. On náhle ví, že tudy cesta nevede. Za sebe mohu sdělit, že jako malá jsem si hrála s panenkou a že mi ona hra přinesla hodně pozitivních zážitků.
Čas se posouval. Kamarádky přicházely a odcházely. Pár jich zůstalo. Na doplnění musím dodat, že asi tak před dvěma roky se jedné z nich narodila holčička. Samozřejmě jsem projevila zvědavost, abych její dost dlouho utajované tajemství poznala. Nejlépe na vlastní oči. Neboť pár záběrů mi docela brzo po jejím porodu již přistálo na mém účtu na sociální sítí. Ale jak víme, není nad osobní vjem. Docela jsem se těšila. Jen jsem nevěděla, jestli mi kamarádka drobečka na chvíli svěří. Postupně jsem tak vystřídala období, kdy jsem byla přítomna při kojení, uspávání, výměně plínek, mohla jsem si půjčit kočárek atd. Vše mi připadalo tak v pohodě, hezké, čisté, nezkalené, voňavé. A pár přídavných jmen bych jistě ještě našla.
Pak přišlo ono setkání s jinou kamarádkou. Možná by ho někdo mohl označit jako osudové. Jak dění vypadalo? Chtěla jsem ji seznámit, co je nového u nás v práci. Jako pracovnici odešlou na tzv. mateřskou dovolenou ji vždy zajímalo, co se děje a co naopak ne. Naštěstí u nás nejde o žádné převraty a velké změny. Spíš prý jestli mám v rukávu nějaké drby. Její dcerka mezitím dosáhla dvou let věku. Žel nebudu psát o její pohyblivosti a šikovnosti v tělesné a duševní rovině. Jako silnější element se ukázalo cosi jiného. Co by se stačilo mezi dospělými převyprávět za pouhých deset minut, nestačilo nám hodinu a půl. Pochopitelně jsem s sebou neměla stopky a neměřila, ale připadalo mi, že každých pět minut dívka přišla a něco „nutně potřebovala“. Rozhovor tak byl násobně přerušován. Odhaduji, že i vy budete mít spíše negativní pocit, když vás někdo přeruší a vy si musíte pamatovat, co jste už řekli. Navíc se leckdy kromě kontinuálnosti vytrácí vtip, spád a kontext. Příčina je jasná, původně poslouchající se musí přeladit a ztrácí nit. Leckdy i chuť. Jako já.
Kdybych měla uvést aspoň nějaké konkrétní příklady, tak nejdříve se jí při hře s panenkou ztratily hřebeny, aby ji mohla učesat. Kamarádka okamžitě vstala a hledala uvedený „nutný“ předmět, až ho našla a dívence předala. O pár minutek později dcerku přepadla „strašná žízeň“. Pak požadovala sušenku. Následně nemohla najít něco jiného. Ano, přiznám se bez mučení, že ve mně rostlo napětí, zlobila jsem se na ni a dokonce mi hlavou proběhlo - „tohle bych nevydržela“. O pár hodin později, když jsem o všem přemýšlela ve svém tichém bytě, mě napadlo hrozné spojení - já se vlastně nedivím matkám, které zabijí své dítě! Nové poznání mnou dost otřáslo. Vždyť já bych byla schopna ublížit svému dítěti!
Zde mladou ženu opustíme. Co se dá a má dodat? Část žen mívá docela dlouhý proces zvažování, jestli mají mít vlastní dítě nebo ne. Čas běží a u nich se stále jaksi nedostavuje odvaha vrhnout se do rodičovského víru, do mateřství a u mužů do otcovství. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici zprávu o tzv. dvojí strachové situaci. Za prvé má mladý člověk strach mít děti. A za druhé má mladý člověk strach nemít děti. Jen zdánlivě kráčí o protimluv! Stačí drobet přemýšlet.
Je jasné, že rodičovství patří mezi velmi složité a náročné činnosti. Kolik z nich by si rádo od svých potomků odpočinulo. Zejména pokud patří mezi tzv. ničitelské typy. Ono úplně stačí, když se malé dítě na dospělého neustále lepí a pořád něco chce. Rodiče tak vlastně skoro nikdy nezůstávají sami. Leckdo by potvrdil, jak je například obtížné si jen dojít na WC. Nelze konat v klidu. A uspořádání je ještě svízelnější, pokud má rodič vyšší citlivost a má strach malé dítě nechat chvíli bez dozoru. Jak se ví, část matek trpí zvýšenou úzkostností. Navíc se „rády“ seznamují s nešťastnými událostmi, které jejich přesvědčení upevní.
