Článek
Kdo nastoupí do práce, je mu oznámeno, že začíná zkušební dobou. Občas zazní pár oficiálních vět, spíše obecných frází. Většina uchazečů a uchazeček o práci o daném institutu ví dopředu. Mnohem méně ovšem mívají podkladů o spojených projevech, procedurách a požadavcích. Optimální je, aby na místě výkonu pracovních úkolů působila osoba, která jim mnohé - a nejlépe všechno - vysvětlí. Cílem je stát se co nejdříve znalým a platným zaměstnancem. Je docela trapné, když jedinec ani po roce nezná část ze základních prvků, podle nichž pracoviště funguje. Natož úspěšně a bez zásadních potíží.
Moje praxe mi ukázala a potvrdila, že díky oné funkci je cesta o hodně snazší. Rozhodně se vyplatí pro všechny zúčastněné strany. Nově příchozí se podařilo v kladném slova smyslu urychlit. Nezřídka se ukázalo, že časový údaj v nadpise se stal nadsázkou. Cíle bylo dosahováno mnohem dříve. Noví lidé znali základy po dvou měsících a ještě byla vytvořena časová rezerva. Konkrétně se jednalo o 35 položek, které jim byly vysvětleny a oni každou podepsali, že ji vyslechli a rozumějí jí. Tajemstvím úspěchu se stalo, že proces byl obsahově, tematicky a časově vyměřen tak, aby se stihnul nejpozději týden před završením zkušební doby. Prozíravě bylo počítáno i s pracovní neschopností, byť se ví, že během zkušební doby si takřka nikdo nedovolí, aby onemocněl a následně marodil.
Podíváme se do školního prostředí. Zde se se zkušební dobou oficiálně nenakládá, ale příslušníci pedagogického sboru počítají s tzv. adaptačním procesem v délce dvou až tří měsíců, které má žák využít pro seznámení s prostředím, osobami a požadavky. Kdybych měl trvat na přesném znění, opravíme název na adjustační proces. Slovo adaptační se nepoužívá pro člověka. Jedná se nám především o děti v prvních třídách. Ve vyšších se časy významně zkracují. Ukazuje se, že něco lehce přes deset týdnů je pro mnoho malých dětí málo. Proto se doba neoficiálně prodlužuje a vyučující nastavují svoji trpělivost a zásady, úkoly, nároky a jejich „kamarády“ vysvětlují a opakují mnohokrát. Na čem by našli shodu?
Půl roku by mělo prvňákovi stačit, aby si zvyknul a pochopil, kam se dostal a mj. kde je jeho místo. Třeba ve třídě, při přesunu na hodinu Tv, kudy se chodí na oběd, na kroužek zájmové činnosti, do ŠD atd. Jak proces vypadá v praxi? Zdá se, jako kdyby se některé děti jaksi ztrácely ve skutečnosti. Že by se příčina nacházela ve faktu, jak moc se podvolují nabídce moderních informačních a komunikačních technologií? Jde o velmi realistickou variantu vývoje. Na displeji se dá leccos velmi snadno ovlivnit. Je třeba přeskočit vysokou překážku? Není problém… ťuk, ťuk, potáhnout prstem a je hotovo. Je nutné se dostat z bodu A do B., ale cesta vypadá zamotaně a komplikovaně? Číhá zde nebezpečí ze strany podlých „nepřátel“? Stačí chvilinka úsilí a trampota je u konce. Jak jednoduché. A právě proto asi i přitažlivé a líbivé.
Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici jasnou informaci, že čím se tělo a mozek především zabývají, tam vzniká návyk a s ním spojené automatické fungování. Dospělí si mohou uvedený algoritmus potvrdit třeba v situace, kdy mají jeden PC doma a druhý v zaměstnání. Pokud se mezi nimi nacházejí drobné „klávesové rozdíly“, sami by potvrdili, že si musejí pár minut - někdy i desítek - zvykat, než hladce přejdou do nového modu. Pokud vůbec. Postačí se zamyslet a snížit soustředění na technickou část práce a jsou zase „zpět“.
