Článek
Léto pomalu končí a děti se vracejí nejen do školního prostředí. Rovněž by se měli navrátit do předchozích činnostních kolejí, kde se nemyslí pouze včas ráno vstát, vyčistit si zuby, obléci a v lepším případě také nasnídat. Mělo by jít o dosažení patřičné úrovně pozornosti a i přizpůsobivosti staro/novým podmínkám, případně jejich pokračování zpřed prázdnin. Jak ale víme, děti projevují zvědavost a chtějí se něco od kamarádů dozvědět, a tak leckdy nebývají dostatečně soustředěny, aby se ocitly ve střehu před ne/známými riziky. Doprava mezi ně rozhodně patří. Pro nikoho by proto na počátku září nemělo jít o překvapení, že děti potřebují několik dnů, občas až týdnů, než se srovnají. Konečně, ani my dospělí se až na výjimky nezměníme ve svém chování a stereotypech během lusknutí prstu.
Předložím konkrétní příklad, který se stal již druhý den nového školního roku. Byť před dvěma roky. Matka vezla svého syna do školy. Po včerejších zmatcích se jí dnes podařilo domácí ranní procesy úspěšně zvládnout a chlapce v boční ulici u školní budovy vyložit včas. Ještě měla slušnou rezervu, než přejede přes skoro celé město do místa svého zaměstnání. Rozloučila se s ním, zamávala mu, nasedla do vozidla, v rychlosti zkontrolovala displej mobilního telefonu a uklidněna mohla vyrazit. Při vyjíždění na hlavní silnici si hlídala hlavně pravou stranu. Kousek odtud je frekventovaný přechod pro chodce. Řidiči jsou u něj, přesněji před ním dost netrpěliví a sotva jsou za ním, dost přidávají na tempu. Raději koukne dvakrát a spatří jen kamion. Hm, ten tu tak brzo nebude, může vyjet. Ještě mrknutí vlevo a stav dobrý. Projede oba pruhy a náhle se stalo - do cesty jí vběhl nějaký chlapec. Jako blesk z čistého nebe!
Srazila ho nárazníkem a nastalo hrozné ticho. V panice vyběhla ven. Lidé se začali otáčet a srocovat. Žije! Sláva! Matka neví, co má dělat. Někoho napadne zavolat sanitku. Kluk upadl do šoku, nemluví, nekřičí, nesténá, ale dýchá! Raději s ním nehýbejte, zní rada. Za chvíli se záchranné vozidlo objevuje. Žena si oddechne, ale jde jen o drobný pokles. Její ruce se klepou a tuhne jí krk a potí se. Dále dění na místě líčit nebudu. Pochopitelně matce nebylo dobře. A potíže přetrvávaly ještě nějakou dobu. Vyšetření chlapce naštěstí potvrdilo, že kromě modřin a naraženin a lehce nalomené kosti na ruce se mu nic vážného nestalo. Sláva!
Závěr policejního pátrání vyšel pro řidičku rovněž příznivě - kluk se nerozhlédl, nešel či spíše neběžel po přechodu. Při výslechu se zjistilo, že spěchal do školy a byl zamyšlen, jestli na něco s sebou nezapomněl. Náhle spatřil kamarády na opačné straně ulice a rozeběhl se přímo pod auto. Bylo štěstí, že paní se rozjížděla pomalu. Přestože byla zproštěna viny, obraz „akce“ ji pronásledoval řadu měsíců. Dva týdny přemítala, jestli vůbec usedne za volant. S ohledem na svou práci, časy a místa působení rodiny tak trochu musela. Jistě chápeme, že dnes jezdí s mnohem vyšším strachem a opatrností a že hodně v její hlavě převládá tendence k předvídání. Jistě pomůže, ale nezachrání všechno.
Před závěrem dodám úplně jiný pohled. Titulek mě inspiruje k myšlence, že profesionální řidiči jako zaměstnanci krajského úřadu obdrželi na sklonku léta zvýšení platu natolik vysoké, že jim je více než do skoku, a proto jen září, myslí se radostí a spokojeností. Kousek odtud se nachází verze, kdy osoba po nějakém čase jízdu přeruší, zastaví na krajnici, aby si odpočinula. Avšak nechce se stát příčinou a ani obětí dopravní nehody, a tak si na sebe obleče reflexní oděv. Stojí na kraji září a varovně září.
