Článek
Možná se nezdá, ale důsledků absence daného typu výchovy kolem sebe vidíme hodně. Tak kupříkladu bychom našli země, kde ještě dnes je homosexualita trestná. Nemusíme přemýšlet a hodnotit pouze v náboženském směru. Ve skutečnosti jde o tmářství a nevzdělanost. Kdo má dostatek informací, tak ví, že s uvedeným typem orientace se člověk narodí a nemůže ji ovlivnit. Leda si nacvičit pár procent svého chování. Což stejně každý člověk dělá, vlastně musí. Jde přece o osvojení zásad slušného chování, které jedince více či méně silně ovlivňuje a nutí ho k sebeovládání, které můžeme do značné míry vnímat též jako přetvářku.
Sexuální výchova by právě jinak zaměřeným lidem předala potřebné podklady. Jestliže jsem se zmínil o homosexuálech, mnohem lépe bychom je chápali a usnadnili jim jejich život. Pro názornost si stačí připomenout vlastní - a nejen pubertální - tápání, jsem-li tzv. většinový. Jen se zamysleme, jaký zmatek musí mít v hlavě náctiletý jedinec, který obecně nemá příliš jasno a navíc mu tělo a mozek vydávají signály, že „není normální“. Co asi tak zaslechne ze svého okolí? Jak na jeho myšlení a prožívání dopadají všelijaké nevhodné a místy až neurvalé a ponižující poznámky jeho sociálního okolí? Kam a na koho se se svými pocity a pochybnostmi může obrátit? Všude nadměrně riskuje. Doslechl se o odmítnutí rodiči. O zneužití ze strany faráře. O výsměchu spolužáků. Nelehko se mu jde životem. Co si kdo o něm pomyslí? A kdo co řekne? Bude tzv. senzační poznatek dále šířit? Třeba z důvodu pomsty? Nebo mu bude stačit, aby se jako nositel zajímavé zprávy ocitl na výsluní? Jeho problém je o dost rozměrnější než u většinové populace. Přestože jsme se hodně posunuli na úseku tolerance a vzdělání.
Je na místě přidat konkrétní příklady. Začal bych osobní vzpomínkou na internát SŠ. Procesy probíhaly ve dvou rovinách. První můžeme nazvat oficiální, stanovilo ji vedení školy a promítala se do činnosti všech organizačních a výkonných složek. Druhá si zaslouží název opačný, tj. neoficiální. Zde bylo možné zaznamenat vzorné působení psychologických mechanismů a zákonů, o nichž jsme však jako adolescentní jedinci téměř nic nevěděli. Spíše jsme jen cosi pociťovali. Pochopitelně se na přetřes dostalo téma o homosexuálech. Pamatuji si na nevybíravá vyjádření, hodnocení a komentáře, které nebyly sice na nikoho adresně mířeny, ale dovedu si představit, jak těžce mohly zasáhnout někoho, kdo „neměl jasno“. Občas bylo možné zaslechnout různá „doporučení“, třeba amputaci orgánu aj. Díky pozdějšímu kvalitnímu a širšímu vzdělávání jsem dodatečně pochopil, o jak nespravedlivé postupy a výroky šlo. Zpětně si uvědomuji, jak moc by aspoň minimum sexuální výchovy pomohlo.
Druhý příklad je také odtud a současně je provázán s jiným. Před koncem studia SŠ se objevila informace o procentuálním zastoupení homosexuálů v populaci. Jistě si dovedete představit, co následovalo! Stručně bych napsal, že se více začalo sledovat chování všech osob a spekulovat, kdo by homosexuálem mohl být. U části padaly „jasná tvrzení“, k nimž stačilo se nějak zatvářit, použít gesto, cosi vyslovit atd. Někteří proto konali různé kousky, jejichž cílem bylo přesvědčit okolí, že jsou po sexuální stránce v pořádku. Přidám sem silně negativní zážitek muže, který je o generaci mladší. Když jim vyučující na SŠ sdělil podklad o výše zmíněném procentuálním zastoupení, málem přestal dýchat, zpotil se a skoro omdlel. Učitel totiž dodal: „Takže někdo z nich se nachází i tady mezi vámi“. Úplně ztuhnul a trvalo desítky minut, než mohl začít „normálně fungovat“. Co ne/chceme, aby prožívaly naše děti? A čemu je ne/chceme vystavovat? Myslím, že není nutné cokoli dodávat.
