Článek
Úplně si nejsem jist, která doba byla a je lepší, pokud by se činilo srovnání. Než bych vyslovil jakýkoli výrok, snažil bych se najít cíl, o jaký se mi či nám jedná. Chceme za každou cenu napadnout minulé obrazy, procesy a zvyklosti? Musíme „moderně“ kritizovat vše, co tady bylo? Máme v plánu - řečeno slovy klasika - vylít z vaničky vodu i s dítětem? Pozor - nepůjdeme náhodou také sami proti sobě? Chceme popřít kousek svých osobností? Zejména u nás starších osob? Nebudeme se stydět zbytečně? Taková byla doba! Raději bychom proto asi měli našlapovat opatrně.
Nyní vynechám dění a „přípravu“ na dané téma, které asi měly probíhat na ZDŠ a doma a vrhnu se na tzv. vrstevnické vlivy. Škola laskavě počká. Často se říká, že se dítě hodně dozví právě od svých vrstevníků, především pochytí neslušné výrazy a nežádoucí podoby chování. Zde se během let nic změnilo. Snad k horšímu - a ještě bych přidal element včasnosti, spíše předčasnosti při používání neslušných slov. Tezi si přeložme jako - děti jsou stále sprostější, začínají dříve a užívají silnější kalibr. Sexuální oblast nevyjímaje.
My jsme jako kluci chodili takřka každý den na několik hodin hrát fotbal a pozemní hokej, později odbíjenou. Častou složkou bylo pobíhání po lese a jízda na kolech. Čas jsem nepřehnal, platí, jak je uveden. Povšimněme si zásadního rozdílu mezi dobou a obsahem činnosti při pohledu na dnešek. Dnes jsou děti zásadně ochuzeny a pohybově méně schopné. Kdo se podvolí nabídce moderních informačních a komunikačních technologií, zákonitě na ni doplatí.
Mezi staršími chlapci se našel jeden, který sice zdaleka nebyl šikovným fotbalistou, ale evidentně byl „sexuálně zdatný“. Již během hry bylo možné od něj zaslechnout pár narážek, které nás napínaly a zvyšovaly naši zvědavost a napětí. Šlo třeba o výrok - „pozor na nástroj, ten bude moc potřeba“, „myslete na dychtící slečny“ a „dávej bacha na můj poklad, chci mít děti“ apod. Vše nám malým nebylo jasné, ale cosi jsme už tušili. Po fotbalovém boji se začalo snášet šero a on se nás jal zasvětit. Všichni jsme zůstali. Kdo by spěchal domů? Jen hlupák! No - možná homosexuál, ale copak jsme věděli, o koho jde? Klidně jsme riskovali potíže a trest za opožděný návrat domů. Téma nás příliš silně lákalo. Jako kdyby v sobě obsahovalo vlivné kouzlo.
Smyslem jeho povídání bylo, jak přimět slečnu „k tomu“, přesný název nepadl a my jsme ho jako mladí náctiletí tehdy ani neznali. Ano, mluvím a píšu o souloži. Kdybych ho měl dnes po řadě let parafrázovat, pak by věty zněly - „když s holkou tancuješ na zábavě, tak ji pak pozveš ven na procházku, jdete k vodě, třeba u nás k Jizeře, tam si sednete, začneš jí povídat o vodě, jak teče, šplouchá a hlavně jak je teplo, no a ona se pak začne sama svlíkat a je to!“. Jak asi uznáte, perfektní návod. My jsme jeho slova hltali, napínali uši a tváře jsme měli v ohni více než po hodině honění za míčem. A kromě tlukoucího srdce oči vykulené, že by je šlo urazit prkénkem. A jak se nám obtížně dýchalo a polykalo! Ještě si vzpomínám, že tehdy asi neexistovaly kraťasy, a tak jsme i v teplém létě nosívali tepláky. Zrovna při „přednášce“ se moc hodily, neboť milosrdně skrývaly vzrušenou část našich mladých těl. Začali jsme si uvědomovat, že „se něco děje“.
Zajímavým dodatkem je, že ještě ve svých padesáti letech školitel žil sám, pouze s matkou a až těsně před důchodem se k němu přistěhovala poněkud nezachovalá ženština. Jestli s ní chodil k vodě, nevím a ani jsem se ho neptal. Takže vlastně ani nevím, jestli recept univerzálně funguje. Pravda, kdysi jsem po večerech u vody pár dvojic potkal… I ony měly svého přednášejícího?
