Článek
Skoro od každého člověka můžeme slyšet, že jeho konstelace není snadná. Do centra pozornosti, stížností a nářků se dostávají vysoké ceny čehokoli jako dopad vytrvalého zdražování, nízké platy, opatření politiků, neustálé změny, vysoká zátěž, požadavky, nápady a instrukce nadřízených, kroky a aktivity kolegů atd. Možná nebude od věci se podívat do školního prostředí. Z řady informací vyplývá, že ani tam se stav neblíží pověstné procházce růžovým sadem. Ba spíše bychom mohli uvažovat o protikladných obrazech. Co si takhle pro aktuální české podmínky připomenout název slavné knihy E. Huntera - Džungle před tabulí?
Leckteré zkušenosti a poznatky ukazují, že někde si děti na škole takřka beztrestně dělají, co chtějí. Občas až zůstává rozum stát, co si dovolí. Když už si neváží učitele jako takového, který je chce něco naučit a vybavit je do života, měli by mít aspoň úctu ke staršímu člověku, který by jim mohl být otcem a v některých případech i dědou. Žáci ve škole ničí společný majetek, po nově vymalovaných zdech na chodbách a ve třídách píší sprosté a urážlivé nápisy o svých spolužácích a dokonce i o učitelích. Není divu, že se učitelům kolem nápisů a kresbiček nechodí s nijak příjemnými pocity. Že by šlo o daň za demokracii? Mnozí žáci si myslí, že si mohou dělat, co se jim zlíbí a navíc se jim nemůže nic stát. Jak je má škola vychovat, když mnohdy rodiče sami přiznají, že si s děckem nevědí rady a že na něj prostě nestačí? Často příčina tkví ve faktu, že sami výchovu v prvních letech věku zanedbali. Místo aby si ujasnili cíle, promysleli strategii a taktiku, zvolili odpovídající metody a stanovili hranice a pravidla, věnovali čas a pozornost práci a zábavě. Právě poslední slovo je mantrou. Každý se dnes „musí bavit“… Ale jaké máme dopady? Nejen ve škole!
Je opravdu dnes těžké vykonávat učitelské povolání. Domluvou se zpravidla nic nedocílí, a aby učitel, který má jednu nebo třeba i dvě vysoké školy, musel na svoji osobu vyslechnout od svých svěřenců menší i nehorázné urážky, je přespříliš. Možná by všichni, kteří argumentují, že učitelé mají dva měsíce prázdnin a každou chvíli nějaké volno, mohli alespoň několik dnů aktivně ve školním prostředí strávit. Leckdo by se divil již po pár hodinách. Jenže k vyššímu stupni poznání by mu nestačilo ani několik měsíců. Škola je bez nadsázky velmi složitým organismem.
A ještě jedna myšlenka. Proč by dítě mělo mít respekt před vysokoškolsky vzdělaným učitelem, když je ve společnosti ohodnocen tak nízko? Většinou si děti řeknou - proč bychom se snažily? Když budeme podnikat, budeme na tom finančně mnohem lépe než učitel, který nám chce dávat rozumy. Někdy vidí příklad u rodičů. Část nemá dost velké vzdělání, ale firma jim šlape. Můžeme doufat, že život v budoucnosti nebude k mladým tak benevolentní jako dnes a jak si představují. Tak lehce jim snad všechno neprojde. Jak se říká, život je naučí. Je však otázkou, zda by více pro život neměly získat právě na škole.
Dobrou zprávou je, že nemusíme jen doufat, ale že existují účinné cesty ke zlepšení stavu. Jen je třeba je samotnými učiteli přijmout a uvést do praxe. Etapu poznání mají příslušní odborníci již dávno za sebou. Jen praktická část pokulhává, poněvadž jejich poznatkové bohatství není využíváno v dostatečném rozsahu. Mají učitelé k realizaci určitých změn odpovídající schopnosti a jsou rovněž ochotni je provádět? Pokud bychom byli schopni poznat a změřit postoje učitelů, zjistili bychom, že jen část chápe, že se musí něco změnit. Mnozí sice nejsou se současným stavem spokojeni, ale zároveň nemají dostatek chuti, energie a sil, aby s ním konkrétně a efektivně naložili. Jednak se vnitřně necítí být dost připraveni. Jednak uvažují v duchu, že pro velké změny není jejich finanční ocenění na adekvátní úrovni. V neposlední řadě se sami sebe ptají, zda by zvládli procesy v sobě, průběh organizačních a dalších změn a samotné žáky. Mnozí si poté situaci vyhodnotí ve smyslu, že bude lepší počkat a nějak přežít. Zejména je-li penze na dohled. Mezi klasické přístupy a formy motivace se řadí - „do důchodu to už nějak doklepu“, „mohl bych odejít jinam“, „snad příští várka dětí bude lepší“, „zase nám trochu přidají a bude dobře / lépe /“ apod.
Jak asi můžeme souhlasit, jedná se o přirozené tendence. Při úvaze, že mají pedagogičtí pracovníci poměrně silný vliv na budoucnost celého národa, už tolik přikyvovat nebudeme. Proto na závěr podtrhněme význam psychologické přípravy učitelů - a nejen s ohledem na jejich předmět. Jistě by k pozitivním změnám mělo dojít také na úseku sociálních a komunikačních dovedností. Nemluvě o sféře sociální a emocionální inteligence. Současná doba klade stále vyšší požadavky na každého. Tělesně i duševně. Proč by pedagogové měli tvořit výjimku?
