Článek
Možná by nebylo úplně špatné předložit téma, které nebude až tak vzdálené - Školní detektor. Kdo ví, o jaký nástroj se v případě druhého slova jedná, je srozuměn. Ostatní si ho mohou najít na příslušném místě. Dnes je snadné využít a spíše podlehnout nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Člověk díky ní může zakrátko vystupovat jako vzdělaný a chytrý. Ale pozor - obvykle mu chybí kontext a odpovídající vědomostní pozadí. Právě uvedená skupina občanů patří mezi docela nebezpečné. Problém bývá, že všude byli, všechno znají a jim nemusí a ani nebude nikdo nic říkat. Natož je poučovat!
Školní detektiv by nesporně měl dost práce. Docela často se něco stane. Jednou zmizí svačina. Podruhé do sebe děti strkaly, ale neví se, kdo začal. Potřetí má žák J. zlomené pravítko. Počtvrté neznámý jedinec polil žákyni K. její pracovní list, který po tekutém útoku nevypadá hezky. Oběť natahuje moldánky. Popáté kdosi vyslovil neslušné slovo během výuky, ale paní učitelka, jak byla zabrána do práce, nestihla identifikovat autora/ku. Za šesté je zde k řešení rozbitý květináč. A ještě by se dalo chvíli pokračovat. Možná nebude nadsázkou napsat, že leccos by se dalo vyšetřovat rovněž mezi dospělými. Jistě si nebudou dávat facky, kopat se, škrtit a vzájemně si pojídat svačiny. Jejich potíže budou mít jinou podobu. Z věcného úhlu pohledu budou mít jejich trampoty vyšší váhu. Za všechny bych zmínil míru důvěry ze strany vedení a kolegů. Jako samostatná kapitola vystupují pomluvy, naschvály, intriky a pletichy.
Vůbec přece není jedno, s jakým pocitem dospělý kráčí na vedení. Pochopí mě? Zastanou se mě? Budu podpořen/a? Ať udělám, co udělám, vykoupou mě? Bude oceněna moje odvaha? Nebo mě pokartáčují za porušení hranice? Jak je mám přesvědčit, že postupuji správně? Tak a podobně budou znít dotazy v jejich hlavách. Není divu, že jejich prožívání, myšlení a někdy i chování nebude pokaždé vypadat ideálně a spořádaně. Rozhodně nežijí v klidu. Jestliže se osobám cosi z naznačeného děje, mohly by vůbec podávat vysoký výkon? Ve sportu slyšíme, jak záleží na detailech. Ano, ve hře je argument, že se jedná o špičkové výkony. Ale vyučující jim není natolik moc vzdálen. Leckdo se podobně jako atlet blíží ke svým hranicím.
Doposud jsem se zaměřil na prostředí a procesy uvnitř školy. Předkládá se námět na debatu - měl by se školní detektiv zajímat o dění mimo ni? Chci vyjádřit poznatek, že procesy a události mimo školu instituce nemá řešit. Jinak se vystavuje riziku, že ji někdo označí za příliš aktivní a obviní z vměšování do osobních, rodinných a částečně i pracovních záležitostí. Rodina chce mít klid. Koho vyhodnotí jako nepřítele a útočníka, na něj vyrukuje s očekávanými reakcemi. Od přijetí a pasivity přes slovní obranu až po tzv. velkou obranu, kde v repertoáru nechybí vyhrožování podáním trestního oznámení či stížností na MŠMT nebo na ČŠI.
Na druhé straně platí, že téměř cokoli zvenku má vliv na dějství ve škole. Položme si následující otázky. Hádají se doma rodiče dětí? Nemají peníze? Utopili se v půjčkách? Poskytuje jim někdo pomoc? Je dítě terčem kritiky a nadávek? Dokonce násilí v tělesné a duševní rovině? Má dítě kde psát úkoly? Je kde spát? Kolik má kamarádů a zda vůbec? Ztratil někdo práci? Čelí někdo kyberšikaně? Jít v dotazech dál asi není nutné. Dopady přijdou…
V neposlední řadě platí, že jako školní detektiv někdy vystupují rodiče. Kladou vyučujícím příliš mnoho otázek. Dožadují se šetření, souzení a objasňování rozličných událostí. Jako kdyby příslušníci pedagogického sboru vystupovali v rolích jejich podřízených, kteří jim mají více či méně pravidelně dokladovat stav na svých úsecích. A mají brát zvýšený ohled na jejich „rady“. Jde snad o správný pohled a způsob vnímání? Kam se škola jako státní instituce posunula? Má vystupovat jako terč pro rodiče? Požívá nějaké vážnosti? Kolik jí zůstalo respektu? Jistě by o něj a o jeho zvýšení měla bojovat. Ale jak?
