Článek
Snad si nezasloužím podezření, nesouhlas, odsouzení a jejich „kamarády“, když se ještě jednou vrátím do prostředí, kam chodíme konat svoje základní potřeby, přesněji jejich jednu část. Možná se mi podařilo alespoň několik čtenářů/řek přesvědčit, že se může jednat o dost vážné a navíc potřebné téma. Kdo má za sebou více let a zkušeností, ví, že se zde mohou vyskytnout jisté komplikace.
Ještě bych proto přidal zážitek jednoho muže, se kterým se znám. S ohledem na vcelku blízký vztah o něm vím, že má s močením určitý problém. Podstatou není, že by močil kdekoli nebo moč neudržel. Inkontinence se ho prozatím netýká. Spíše mu dost dlouho trvá, než proud spustí, pokud se už dostaví k pisoáru. Doma obvykle potíže nejsou. Na veřejném WC se mu občas stane, že stojí delší dobu a stále nic. Není divu, že časem začíná být podezřelý. Pohledy ostatních mužů mu samozřejmě nepomohou. Podobně jako drobná slovní označení, popotahování nosem, klasické zvuky z hrdla atd. A navíc se mu několikrát stalo, že závěr „akce“ se již dostavoval, když jiný muž rázně otevřel - žel poněkud vrzající - dveře, on se lekl a proces se v něm zastavil. S myšlenkou „tak zase vše znovu“ nastává další kolo. Zkusme ho pochopit - místo údivu, nevhodných a srážejících poznámek.
Horší variantou je hlasitost příchozího, kdy se s hlaholem vrhá k zařízení, a rovněž rychlost, s jakou on potřebu vykoná. Někdy má dojem, jako kdyby onen cizí muž začal močit, aniž by už stál u pisoáru. Cítím z něj trochu smutku ve směsi se závistí. Nebo vy jste snad nikdy neměli méně pěkný pocit, když byl někdo v něčem výrazně lepší a rychlejší než vy? Leckdy zvažuje, jestli vydrží až domů, aby na WC nemusel prožívat, co se mu občas stává. Disciplína v podobě rychlého močení za křovím je pro něj z pochopitelných důvodů neproveditelná.
Opět by se dalo hovořit o uplatnění sociálních a komunikačních dovedností. Nechci s nimi obtěžovat, ale kvalita člověka se pozná mj. v zátěžové situaci. Naše fyziologická potřeba nám zužuje vědomí a myšlení a posléze leccos - lidově řečeno - odhazujeme a zmenšujeme. Nikdo nemusí nyní nic měnit. V první fázi postačí, když se zamyslí, v jakém stavu aktuálně je a zda by na něm něco chtěl měnit. Hodí se provést více úkonů na úseku sebepoznávání. Jaké je moje Já v dané oblasti? Chci se zdokonalit? Jsem ochoten a schopen více myslet na jiné? Kam se tu mohu posunout? Chci něco vykonat pro sebe? Pro jiné? A otázek se zjevuje více.
Možná půjde o tím důležitější směr a úkol, jestliže si uvědomíme současný paradox - rostoucí tlak na využívání sociálních a komunikačních dovedností a současně nižší pozornost jejich vývoji a formování ze strany zákonných zástupců. Než aby se dětem skutečně věnovali, nechávají je dlouho vysedávat před TV a dalšími obrazovkami, bohatě sledují svoje chytré mobilní telefony a jejich ještě bohatší nabídky. No a na jejich děti jim jaksi nezbývá čas, případně je ho velmi málo. Důsledkem bývá, že děti moc živých slov neslyší, zákonitě nejsou tak zběhlé v komunikačních aktech atd. Zdá se, že chytré přístroje z nás dělají méně chytré, než jak jsme dosud byli. Jak vidíme, i záchod by nám mohl pomoci - nejen při využívání jeho hlavního poslání.
