Článek
Patrně jsem nebyl sám, kdo zažil drobnépřekvapení během ranních zpráv. Ne snad že by se stalo něco zásadně hrozného. Nebo naopak cosi nadměrně milého a sympatického.
Žel zase šlo o záporné jevy a procesy na východ od nás - agresor opět zaútočil na Ukrajinu, zejména s cílem co nejvíce poničit kritickou infrastrukturu tak, aby způsobil co největší škody a omezil výrobu a odběr elektrické energie a dodávky tepla a teplé vody. Pochopitelně došlo také na hlášení o počtech mrtvých a raněných. Nepatřily k závratně vysokým, ale zde máme vzít na vědomí dvě poznámky. Jednak je škoda každého života člověka. Jednak se po provedení součtů obětí po každodenních náletech a útocích za týdny a měsíce dostaneme na vysoké údaje. Už jen proto je důležité, aby mír přišel co nejdříve. Nejlépe aby vše proběhlo průhledně a dopadlo spravedlivě. Jinak budou smutná prohlášení a upozornění pokračovat.
Já nyní zaměřím pozornost na zdánlivě bezvýznamnou zprávu. Podle mě by neměla zapadnout. Informuje o dění před stoletím a jedenácti roky. Společným elementem minulosti a přítomnosti bylo a je dění v zákopech. Jak ostatně naznačil dnešní nadpis. Kdyby někdo žil, čeho se mohl stát svědkem? Na Štědrý den v zákopech se tehdy přestalo bojovat. Nevím, jak se zpráva dostala mezi všechny vojáky, ale složili své zbraně, opustili svá mírně podzemní místa, vysoukali se po studené hlíně a omrzlých kládách nahoru a zahleděli se směrem k pozicím nepřítele. Klid. Asi nehrozí nebezpečí. Tam se odehrával stejný scénář. Vojáci se k sobě poté začali přibližovat, vzájemně se prohlíželi a zanedlouho si vyměnili dárky. Tady informace končí. O dalším průběhu setkání bych již pouze spekuloval. Ale osobně bych se nedivil, kdyby si vzájemně předali také kousky jídla a pití, možná též dávky alkoholu. Jako znalec mužského prostředí bych tipoval, že si spolu mohli i přes jazykovou bariéru zazpívat a dokonce zatančit. Nastanou-li mimořádné podmínky, může vzniknout všelicos. Možná ani nedošlo na žádné potměšilosti a provokování. Prostě si přítomní jedinci v uniformách uvědomili význam dne a nechtěli si ho nechat zkazit. Vždyť co kdyby se ukázal být jako jejich poslední?
Jak se máme dívat na druhou část titulku? Jak bude správné ji pochopit? Stačí se jen trochu zamyslet a budeme mít jasno. Podívejme se, jak vypadá stav na současných bojových frontách ve světě. Můžeme podobné obrazy a vpravdě lidská setkání čekat dnes? Na Ukrajině, v pásmu Gazy a jinde? Jak jsme se kulturně, morálně a po psychologické stránce posunuli? Chlubíme se úrovní a možnostmi moderních informačních a komunikačních technologií. Jaké jsme vybudovali továrny, dálnice, vysokorychlostní železnice, jak vysokého jsme dosáhli pochopení přírody a jejích zákonů a zákonitostí. Jsme ale lepšími lidmi? Leccos nám napovídá, že nikoli. Naopak se jeví jako skutečnost, že neustále roste rozdíl mezi úrovní materiálního a technického zajištění života a technologického stupně na jedné straně a znatelně pomalejším tempem v individuální, sociální, psychologické a emocionální rovině. Nemluvě o aspektech finančních, organizačních, zdravotních, administrativních atd. Jinak by se dalo napsat, že naši předchůdci nám nastavují dost kritické zrcadlo a nevycházíme z něj vítězně. Jako určité ocenění a povzbuzení bych viděl, že lidstvo se dopředu přece jen posunulo. Vždyť jen vzpomeňme na „kulturu“ politických procesů v Evropě a v Americe v minulých desetiletích, myšleno brzo po druhé světové válce. Hodně se omezily popravy lidí, byť nadále jich jsou po světě stovky. A ještě by se dalo pokračovat. Čeho se dočkáme napřesrok?
