Článek
Jak patrně nebude sporu, babičky zaujímají během života člověka zpravidla významnou roli. Ne vždy záleží na čase, po který nás doprovázejí. Někomu je dopřána klidně na více než dvacet roků, zatímco jiní mají společnou cestu pouze na měsíce. Někdy na ni ani nedojde…
Co dělá první typ. Představme si klasiku, osoba má ráda vnoučata, je jí milé se s nimi co nejčastěji setkávat, různým způsobem jim podstrojovat, hlídat je, vyptávat se se jich, sem tam jim přidělí něco ze svých úspor, případně sama nakoupí dárky, o nichž je přesvědčena, že je děti uvítají. Možná bychom ji mohli označit za vstřícnou, pečující a až obětavou.
Co bývá charakteristické pro druhý typ? Jde o moderní přístup. Nemá moc ochoty se vydávat cestou prvního typu. Je pro ni přitažlivější mít své aktivity a jim se denně věnovat. Často v součinnosti s jinými ženami. Vnoučata mají přece svoje rodiče, kteří se o ně mají starat. Tím není konstatováno, že by je nechtěla vídat. Ale ať si nikdo nemyslí, že jí budou zabírat příliš mnoho času a prostoru. Ona si svoje už odvedla a splnila.
Nyní si představíme třetí typ babičky. Vnoučata za ní do vesnice moc nejezdí. Ne snad že by opovrhovala neměstským prostředím. Prostě je neláká místo, kde bydlí. Přesněji jde o poměry v domě, kde se jim nelíbí. Poznamenám, že jsou zvyklá na vyšší komfort. Abych uvedl věc na správnou míru, babička po jejich přítomnosti až tolik netouží. Ne že by je vůbec nechtěla vidět. Spíše si s jejich pobytem spojuje potíže. Třeba se musí různě přizpůsobovat, což jí jako starší paní vadí, byť prozatím ne zásadně. Kupříkladu musí dříve vstávat, aby se o ně postarala. Když je sama, dělá si vše podle sebe. Má-li chuť, přivstane si. V opačném případě si poleží atd. V průběhu dětské návštěvy je nucena také výrazně omezit kontakty s kamarádkami. Za nimi se může vypravit za dost dlouho. Nejde jen o hodiny.
Nedávno k ní byla vnoučata přivezena. Jejich rodiče potřebovali kamsi zajet, a tak se hodilo děti umístit právě u babičky. Navíc jí dali tip, že se nedaleko od obce koná zajímavá akce. Vnoučata o ni prý projevila zájem. U babičky se ho projevilo viditelně méně. Ještě se s nimi bude muset někam trmácet. Od kolemjdoucí osoby se dozvěděla, že tam budou podávat nějaké občerstvení. Drobně zakoulela očima. Takže ještě peněžní náklady. No - co se dá dělat. Děti sem přijedou jednou za někdy. Nemůže být vnímána jako skrblík veliký, že? Tak se tam vyrazí a nebude brát moc bankovek. Není přece správné, aby dostaly, na co si ukážou, ne? A nasadí masku trpělivosti. Jenže - jak se mezi lidmi říká - nakonec bylo mnohé jinak.
Zemi zrovna vládla velká horka. Děti už od rána působily dost líně. Na jednu stranu se zlobila, že se ani nehnou. Na druhé straně ji drobet uspokojovalo, že nikam nelezou a nekladou otázky. Přišla doba oběda. Jak dílem očekávala, snědly ho skoro celý, ač se v něm na počátku chvíli jen tak vrtaly. Co jí dal práce! Ale výtky spolkla. Po jídle sklidila nádobí a že za necelou půlhodinu se vyrazí. Převlékla se, zkontrolovala si, zda má s sebou peníze. A dál?
Když nadešel čas, ukázalo se, že se dětem nikam nechce. Co nyní má dělat? Pohrozit telefonátem tátovi? Začít trochu tlačit? Než se pustila do „akce“, napadla ji spásná myšlenka. Vždyť je vlastně výhodné, jestliže zůstanou doma. Nikam nemusí jít, v klidu si sedne a koukne na TV. A navíc se zdá, že by mohla ušetřit. A tak se stalo. Vnoučata si pustila druhou TV a nechala se zaujmout jakousi pohádkou. No přitažlivost asi nebyla tak vysoká, když při ní stihli hrát elektronické hry. Sama TV ani nesledovala, poněvadž po vysilujícím dopoledni usnula. Po probuzení jde do pokoje za vnoučaty a vidí, že TV stále jde, ale děti mají zraky pevně upřeny na displej mobilního telefonu. Na první pohled by možný pozorovatel viděl a mohl odhadovat, že vše dopadlo „dobře“ a všichni jsou „spokojeni“.
