Článek
Pochopitelně by byl mír nejlepším řešením. Příznivějším než současná bojová činnost, z níž část za ni snad ani nemůžeme považovat, neboť je spíše útokem na civilisty než na klasické vojenské cíle, do nichž počítáme bojovou techniku, zbraně a ozbrojenou živou sílu. A mír by zajisté byl výhodnější než pouhé příměří, které může relativně kdykoli „spadnout“. Jenže se objevuje řada komplikací.
Je dobré vědět, že existuje více možných přístupů. Jistě je jednou z možností nechat stav, jaký je. Leckdo se pro něj vyslovuje. Dokonce nadpoloviční většina českých a moravských občanů. Zdánlivě je vše v pořádku a je potřebné ocenit, že nehorují pro zbrojení, válečné běsnění s vysokým počtem obětí a s příslušnými dopady. A přidávají nevyvratitelné argumenty jako - „konečně tam bude klid“, „lidi se přestanou trápit a zabíjet“, „může začít obnova země“, „i u nás bude lépe“ atd. Avšak na druhé straně platí náhled, jde-li o věcně správnou verzi.
Od moudrých osob můžeme slyšet, že je nutné se poučit v lidských dějinách. Právě historie potvrzuje, že pokud se agresorovi ustupuje, začne ve větším rozsahu platit známá lidová moudrost - „s jídlem roste chuť“. Zastavil se snad A. Hitler po postoupení Sudet? Kdo ví, jak tehdy události probíhaly, lehce si odpoví. Problém je, že lidé na historické jevy a procesy zapomínají. Nechtějí si „zatěžovat hlavu“, neboť současných úkolů a starostí mají až nad ni! A pro mladou generaci jde o tak vzdálený pravěk, že nemá cenu se jím zaobírat. Ke škodě starších, mladších i celé společnosti!
Ano, zastánci a propagátoři míru asi mají pravdu, že po sjednání míru mohou lidé volně a svobodně chodit ven a nemusejí se obávat letících raket, dronů a dalších druhů zbraní. Ale opravdu? Co na mnoha místech se povalující válečný materiál? Nacházejí se ho tam desítky a stovky tun, což je spíše skromný odhad. Kromě nebezpečných vlastních i cizích vraků, které si ovšem v lecčem budou a jsou podobné, se jedná o nevybuchlou munici a o zaminovaná území. Stačí si vzpomenout na neutěšený stav po odchodu sovětských vojsk z VVP Mimoň. Sanace trvala dlouhé roky, a přitom se tam nebojovalo ve skutečném rozsahu. A ještě šlo o poměrně malé území. Na Ukrajině půjde o mnohem vyšší počty a zátěž.
Než někdo vysloví souhlas s mírem za stávajících podmínek, měl by si něco prostudovat z předválečné doby v našich zemích. Zejména mám na mysli Mnichovskou dohodu. Ze všech vyberu následující otázky. Co se tehdy stalo? Co je její podstatou? Kdo se zúčastnil? Co bylo obsahem jednání? Jaké cíle k ní vedly? Jak hluboké jizvy na nás zanechala? Lze ji nazvat národním traumatem? Chceme ke stejnému dění nutit tisíce a miliony Ukrajinců? Máme vůbec právo tak mluvit a přát si? Jací jsme lidé, pokud bychom jim „věnovali“ stejně negativní záležitost? Jak bychom se poté mohli a měli dívat na pojmy jako čest, morálka a svědomí?
Ještě se ve hře ocitá finanční hledisko. Jak potvrzují data analytiků, stále více Ukrajinců u nás pracuje a myslí na budoucnost v naší zemi. Pokud by zavládl okamžitý mír, desetitisíce by patrně odešly, aby znovu postavili svoji krajinu na nohy. Pak bychom mohli čekat stejný či ještě citelnější pokles naší ekonomiky, jak se již stalo po únoru a březnu 2022. Leckdo si pamatuje na napětí v sektoru stavebnictví, zemědělství a služeb. V praxi by se prokázal jejich nesporný pracovní a hospodářský přínos pro český stát. Nemluvě, co by se dělo na školách, kam se zanedlouho vypravíme na zvláštní výlet.
