Článek
Jestliže obyvatelé našeho státu doposud věnovali tolik času, pozornosti, úsilí a finančních prostředků na pomoc lidem z Ukrajiny, bude podnětné se podívat, jak se jim jako cizincům podařilo prožít Velikonoce. Alespoň já jsem projevil zvědavost a vydal se zjistit více. Jak dopadlo moje „zkoumání“?
Pochopitelně nemohu posloužit velkým vzorkem, který by splňoval přísná vědecká kritéria. Nicméně položení dotazu na bezmála třicet dětí přece jenom nějaké poznání přineslo. Jejich úkolem bylo vzpomenout si, jak Velikonoce probíhaly v jejich rodné zemi. Pátrání v paměti pro ně nebylo úplně snadné. Přece jenom setrvávají v našich městech a na vesnicích řadu měsíců, některé přes dva celé roky.
Hned první krok vyšel výborně. Přihlásil se chlapec, o němž se ví, že hůře ovládá svoje chování. Během vyučování takřka neustále ruší. Je docela zajímavé, že při líčení se nejméně z půlky zklidnil. Vyprávěl, jak u nich na Ukrajině maminka s babičkou vybraly vajíčka. Kolem se nesměl moc motat, aby náhodou nějaké nerozbil. Se znalostí jeho nepokojnosti jsem mu plně věřil. Děti také. Poté je daly vařit a nakonec mohl přihlížet etapě barvení a zdobení vajíček. S mnoha z nich si zejména babička dala hodně práce. Sám neříkal, ale dovedu si představit, že se jednalo o zvyk a zároveň o prestiž. Ostatně tak si jevy a procesy pamatuji ze svého dětství zde v Čechách. Kdo by dnes na závěr kupříkladu vejce přeleštil špekem, aby se nádherně leskla? Vzápětí jsme se dozvěděli, že se chodí na koledu za kamarády. Při setkání oba vytáhnou svá vajíčka a jimi o sebe ťukají, komu se rozbije, prohrál, komu vydrží, zvítězil. Zapomněl ovšem sdělit, jestli přijde na remízu, pokud se při „souboji“ nakřápnou obě. S ohledem na nízký věk jsem ho netrápil záplavou dotazů.
Když jsem později konfrontoval jeho povídání s dospělou a vzdělanou osobou, dostalo se mi doplnění a opravy. Jednak je Ukrajina obrovskou zemí a zvyklosti se po regionech dost liší. Největší rozdíl je v sousedství s jinými státy, odkud pronikly a uplatňují se pozměněné postupy. A na koledu za kamarády se nechodí, k ťukání vejci dochází v rámci rodiny. Pomyslný „vítěz“ jako odměnu získává „nárok“, že v dalším období bude spokojenější, lepší a šťastnější. Jedinec, komu se vajíčko nakřápne jako prvnímu, má možnost napravení stavu. Stačí, aby do košíčku sáhl pro jiné vejce a ťukal si s někým jiným. Patrně až do doby, než zvítězí! Ještě nezapomněla dodat, že pomlázky u nich nemají, ale lidé se vzájemně hladí dvěma vrbovými proutky, které jsou nejdříve vysvěceny příslušným církevním funkcionářem.
Dalo by se říci, že neklidný chlapec nasadil dost vysokou laťku. Co jsme se dozvěděli od ostatních? Mnohé další děti si situaci usnadnily ve smyslu, že sdělily - „u nás to bylo jako u něj“ a přibližně polovička si nemohla vzpomenout, jak dříve Velikonoce v zemi původu probíhaly. Také konkrétní výpověď, mj. o posunu v hlavě. Poté jsme se dostali do druhého kola. Jak ukrajinské děti strávily sváteční dny v naší zemi? Ukázalo se, že J. strávil skoro celý den doma. Ponejvíce se věnoval elektronickým hrám. I když bylo docela hezky, ven se dostal na chvíli až odpoledne. Zanedlouho začalo pršet a byl nucen se vrátit. N. se vypravila se svými rodiči na daleký výlet. Zamířili až do Karlových Varů. Jak uvedla, moc se jí tam líbilo. S. doplnil přehlídku ne ryze domácích aktivit o návštěvu v ZOO Liberec. Též jemu se tam moc líbilo. Zahanbit se nenechala U., když povídala, jak navštívili hlavní město ČR. Dostali se až na Hrad. Tam si prý všimla jednoho chlapce. O něm ví, že přišel také z Ukrajiny, ale dochází na jinou školu než ona. Již vícekrát ho potkala před bytovým domem a slyšela, jak se se svými rodiči baví v jejím rodném jazyce. On ji asi nespatřil. Aspoň se nijak neozval. Ale není si jista, jestli ji zná. Ostatní měli skromnější svátky. Na ně se zaměřím příště.
