Článek
Prozatím jde o spekulaci, kterou však úplně nemíním využít jako jakousi lacinou náplast na pověstné období letní okurkové sezóny. Zmíněný druh zeleniny je v úsloví dost nevinně. Copak nepatří mezi vítané pochutiny? Vždyť jen kolik podob má, když se připraví! A přinese osvěžení.
Na úvod bych poznamenal, že jejich úplný odchod není a patrně nebude ve hře. Musela by se zásadně změnit situace nejen v jejich rodné zemi. Avšak ani trvalý a spravedlivý mír, jakkoli běží o ideální a vysoko ležící cíl, nevystupuje jako záruka pro jejich odchod jako celku. Několik důvodů jsem zmínil v předchozím zamyšlení / Až odejdou ukrajinští žáci /.
Nyní se maličko vzdálím ze školního prostředí, ale téma „cizích dětí“ zůstane na stole. Jaké budou reakce a postoje českých dětí a jejich rodičů? Jako jednotné určitě nevypadají. S vysokou pravděpodobností se budou nacházet v celém pozitivně negativním spektru. Jedni vzpomínají na společné působení jejich syna ve stejném kroužku zájmové činnosti. Z jeho přítomnosti, přiznávají po čase, měli trochu obavy. Jak jsem slyšel - „přece jen přišel z toho východu, že?“, přičemž se vyslovující matka podívá trochu provinile, že podlehla obecným názorovým stereotypům. Proto rychle dodává - „nikdy nevíte, co tam zažil, že… myslím v té válce“, aby navenek dala najevo, že stojí „na správné straně“, jak chce vláda. Ale pak se prý ukázalo, že cizí dítě „je úplně v pořádku“ a posléze dodá, že ho po čase pozvali domů a hodně se o jeho zemi dozvěděli. Prozatím mu nikdo nezemřel, ale litují ho, neboť „otec a strýc jsou na válce“, jak malý Ukrajinec bez úsměvu prozrazuje. No - vypadá o něco dospěleji než český vrstevník. V očích má odlišný druh plamínků. Někdo je vůbec nemá. Vypadá zasmušile. Zdá se, že v jeho hlavě se odehrávají zcela jiné procesy, než jaké bychom odhalili u českého žáka.
Zajisté u části rodičů zaznamenáme podobně jako u učitelů a učitelek cosi jako velký oddech. Kolik jen si z úst svých potomků cestou domů nebo kolem večeře či při víkendových hrách vyslechli. Jak Myra…, jak Andrej…, jak Jehor…, jak Sviatik… atd. a následuje líčení různých dějů, ústrků a příkoří nebo neoprávněných výhod, které jim byly ze strany paní učitelky poskytnuty. Děti vše nechápou, ale leccos je bolí a popouzí i jejich matky a otce.
Slyšel jsem o rodičích, kteří by litovali, „kdyby jejich Volodik odešel“. Jeho mladé matce pomáhali již od prvních dnů. Sledovali, jak moc se snaží. Jak pro ni není příjemné pomoc přijímat. Jak se stydí. Jak si sehnala dvě práce, aby všechny náklady poplatila. Jen jí na synka nezbýval čas, a tak byla ráda a projevovala vděčnost, že k nim může chodit a hrát si s jejich dvěma dětmi. Také si vyslechli příběh, jak jejich dům na Ukrajině byl částečně zasažen, přesněji vedlejší, ale po výbuchu se narušila statika u obou. Stojí, děda s babičkou v něm doposud přebývají, avšak nikdo neví, co bude. Stačí malý otřes a patrně se rozpadne a oni zahynou v sutinách… Paní nežije v klidu a čeští rodiče ji dobře chápou. Stačí se jen trochu vžít do její situace a je jim úzko v krku a naskakuje husí kůže. Co by oni dělali? Též by byli vděčni za pomoc, ač by riskovali, že nechají své dítě u cizí osoby na pohlídání.
Je reálné, že obrazů bude ještě více. Pokud k nějakým odchodům dojde. Nikdo neví. A jestliže někdo o přesunu zpět do rodné vlasti mluví, nevíme, jde-li o přání, cíl či o pevné přesvědčení. Jestli skončí válka, uvidíme, uslyšíme a staneme se chytřejšími. Ale kdy?
