Článek
VElikonoce. Čas očekávaný s radostnými pocity, ale i s jejich protějšky. Ač se mnozí těší, může se jednat o značně kontroverzní období. Zatímco jeden se těší na den volna navíc, druhý má povinnosti na pracovišti s nepřetržitým provozem a jistě pro něj není snadné sloužit, když ostatní mají volno. Zatímco třetí se radují, že se po čase zase pořádně najedí a napijí, čtvrtý se strachuje, kolik ho svátky budou stát peněz. Radostí bez sebe nejsou ani ženy, na něž se valí požadavky jako „sežeň“, „uvař“, „upeč“ a ještě si k nim dává vlastní jako „nezapomeň“, „zkontroluj“, „zavolej“, „zařiď“, „ukliď“, „skoč ke kadeřníkovi“, „vyper“ a „vyžehli“. A možná jsem na některé pozapomněl.
Při pozornějším zkoumání bychom našli ještě několik jiných rozporných pohledů jako důvod pro následující větu. Než se pustím do objasnění slůvka „jak“, pouvažujme, jestli by ho náhodou neměl nahradit výraz „zda“. Vůbec přitom nemám na mysli přepisovat historii a není mým cílem obírat lidi o volný den, motivaci a o pozitivní pocity. Kromě jakési automatičnosti „slavení“ se nabízejí další sporné momenty. Začněme je otázkou - mají se velikonoční svátky slavit a připomínat? Jaké jsou pro slavení pádné důvody, když jde o náboženskou a křesťanskou záležitost a ví se, že český národ patří mezi nejateističtější část obyvatelstva na zeměkouli? Nejedná se zde už o cosi jiného? Kdo tradici drží? Pro koho je výhodná?
LIdé neznají pravé příčiny, pozadí a souvislosti, a přece svátky dodržují, aniž by znali, co přesně znamenají a obsahují a proč vlastně vznikly. Kdo například ví, co je obsahem masopustu a proč se takový název vůbec používá? Jaké máme povědomí o popeleční středě a o následujícím čtyřicetidenním půstu, který vyvrcholí na boží hod velikonoční? Zdá se, že dnešní lidé v nich vidí něco jiného než lidé dříve a než věřící dnes. Z tradic si přeberou jen části, které se jim „líbí“ a vyhovují jejich vnímání a potřebám. A co se naopak nehodí, tak se upraví a potlačí. Proto velikonoční svátky slouží a leckým jsou zjednodušeně viděny jako vítaná příležitost k jídlu, pití, opíjení a násilí, v lepším případě jako den volna pro výlety za kulturou a sportovním vyžitím. Říká se, že zvyk je železná košile a že zvyky se mají dodržovat. Ale už se neříká, zda všechny, vždy a za jakýchkoli okolností. V případě Velikonoc jistě jde o dodržování zvyků. Jsou vcelku rozumné důvody pro „ano“ i „ne“. Jedni se těší, druzí ze svátků mívají naopak špatné pocity.
KOnečně, lidé zaujímají a projevují různé názory, například jim chybí shoda v některých prvcích, které podle úhlu pohledu vystupují buď jako zdánlivé maličkosti, nebo jako zásadní věc. Například zda jde či nejde o násilí, když muži vytáhnou velikonoční „bicí“ nástroje. Tradice je sice tradice, ale skutková podstata činu je také jasná - porušení zásady osobní nedotknutelnosti, omezování osobní svobody a dopuštění se násilí na jiné osobě. Možná je v tradičním aktu obsaženo i narušování vzájemných vztahů. Třeba tato úvaha sklidí posměch a kritiku, ale ani sami muži nejsou jednotní. Jedna skupina horuje pro variantu, aby byla využita legální / ? / možnost naplácat manželce a několika dalším ženám a slečnám. Zástupci druhé nemají dost dobrý odhad, leckdy už pod vlivem alkoholu zvyky přeženou a výsledkem jsou modřiny, slzy, rozpaky, zloba a další negativní projevy. Třetí zaplavuje jakýsi podivný pocit, nejasno, nejistota a nesouhlas. Takhle se přece gentleman dneška nechová. Nebýt svátků a tradic, neprožíval by nepříjemné dilema.
NO - a různé postoje zaznamenáváme rovněž u žen. Některé se zlobí, když muži nedodržují zvyky a ony nedostanou namrskáno. Snad jakoby si ani nezasloužily pozornost. Druhé se k věci stavějí opačně a mají své pádné důvody. Třeba se jim aktivují konkrétní negativní zkušenosti s násilím z minulosti, ať již ze strany autoritativního otce nebo od nedočkavého a poněkud agresivního mládence v období prvních lásek. A o smutných chvílích minulosti manželé vzájemně obvykle nic nevědí a nikdo se s nimi - jak známo - zpravidla nechlubí. Zejména proto že nemá v úmyslu jitřit své staré rány a především v dnešním dravém a poněkud nelidském světě nechce a mnohdy ani nemůže odhalovat svoje slabá místa, aby nebyla dříve či později zneužita. V neposlední řadě může působit fakt občasného bití od aktuálního partnera. Má se snad podvolit ještě také jeho „kámošům“? Chce se jí ze všeho zvracet, ale ona se má usmívat a ještě jim nabízet zákusky a nalévat alkohol „na posilněnou“? Co se zamyslet nad pojmem - dušení znásilňování?
CElé oblasti chybí jednoznačný výklad, díky němuž by se pak situace stala jednodušší a průhlednější. Byl by užitečný, zejména pro lidi, kteří místo neustálého vyhodnocování situací a hledání správné pozice mezi ostatními a nejlepší podoby putování životem dávají přednost ustáleným šablonám a předpisům. Ale ani existence podrobných výkladů na všechno nemusí být optimální stav, jak si pamatujeme z minulých desetiletí. Někomu vyhovuje více nejistoty, volnosti a dobrodružství, někdo se pase, když jiní tápou a nevědí co a jak. Žijí a pracují mezi námi tzv. pevné osobnosti, jež si svá dilemata vyřeší, rozhodnou se, zaujmou postoj a na názory a chování okolí se příliš neohlížejí. Nemusí se hned jednat o bezohlednost a aroganci. Podobné „akce“ jako Velikonoce jim nezpůsobují myšlenkový zmatek a nepřinášejí jim pochybnosti. Pokud by se snad nějaké rozpory objevily, dokážou si s nimi poradit a situaci si vysvětlit tak, aby pro ně byla přijatelná. Tak se účinně brání a navenek působí jistě, kompaktně a integrovaně. I proto jim mnozí závidí. Je však otázkou, nakolik jde o masku, pózu nebo o opravdový postoj vyvěrající z vnitřku osobnosti.
V zájmu ujasnění situace a rozvíjení dobrých vztahů by ovšem možná neškodilo se zeptat ostatních, ať už budeme konat na pracovišti nebo doma, jak se na věc dívají a jaké postoje zaujímají. V otevřené atmosféře se záležitost snáze vyjasní, lze se / lépe / dohodnout a podle výsledku se zařídit, aby se svátek připomněl, dodržel, ale nikdo nepocítil újmu na své osobnosti, ba možná ani na těle. Myslíte, že je to velice těžké? Možná ano a třeba si řeknete, že jedny velikonoční svátky za onu námahu nestojí. Máte pravdu. Jedny ne. Ale my jich pravděpodobně prožijeme vícero. A kromě nich musíme a chceme v pohodě a bez větších potíží projít i zbylými více než 360 dny roku. A nejen letošního.
