Článek
Dnes již víme, jak dopadly poslední volby a leckdo bude mít aktuální přehled, jak probíhají či již skončila jednání o budoucích krajských koalicích. Pro někoho podle očekávání, druhý se diví spekulacím a handlům politiků. Třetí přidá pocit zklamání, jak se zachází s hlasy voličů. A čtvrtý se nechá slyšet o zradě. Pátý besedu korunuje konstatováním „tady ani nemá cenu chodit k volbám, stejně si to nahoře udělají podle sebe tak, aby jim to vyhovovalo, udrželi si koryta a sypaly se peníze“. Co by politici měli dělat, aby se občané bavili jinak?
Zdá se, že cesta bude velmi obtížná. V českých podmínkách spíše nemožná. Jak zní jeden z argumentů? Máme za sebou též slovní cvičení, jak se někdo snaží neúspěch vydávat za / někdy velmi / slušný výsledek. Všiml jsem si, že v médiích snaha o umělé přikrášlování nezůstala bez patřičné odezvy. A správně. Ve skutečnosti v části případů šlo u některých stran o pokles až o propad. Jestlipak si politici vyslechli, co jim lidé vzkazovali? Pokud se chtějí zlepšovat, měli by zavřít ústa a dokořán nastavit uši, aby se něco dozvěděli a dokázali správně reagovat. Myslím, že jde o hudbu hodně vzdálené budoucnosti. I když nějakou šikovnou vlaštovku na jihu již máme, že? Vlastně hned dvě. Dělají jaro?
Jenže pozor - pokles až propad se netýká jen politiků a procentuální účasti občanů ve volbách. Jak máme právě napsanému výroku rozumět? Volby bývají vhodnou příležitostí se potkat s lidmi, které sice kolem sebe vidíme, ale v rámci každodenního kolotoče je pouze míjíme. Kupříkladu kolem nich projíždíme autem při cestě do práce nebo při návratu z ní. Leckdo jenom mávne, posvítí, zatroubí, ale nezastavuje a jede dál. Zpravidla „nemá čas“. O tím větší překvapení může jít, když souseda či sousedku přes deset domů potká po několika měsících. V jednom případě by bylo na místě prohlášení - „vůbec se nezměnil“ či „pořád si drží svou úroveň“. Lepší realita.
Ve druhém je zaskočen jak za dobu, kdy se viděli zblízka naposledy, tzv. spadl. Sám jsem zaslechl výroky jako - „kdybyste viděl, jak on/a vypadá“, „chybí mu snad půlka zubů“, „když se na ni podíváte zblízka, úplně se leknete, jaká to je maska“, „jak jen za poslední rok sešel, nemohl/a jsem uvěřit vlastním očím“ apod. Jistě jste je také slyšeli a možná i použili. Můžeme napsat, že leckteří vykazují zjevné stopy nejen stárnutí, leč třeba také zhoršení zdraví. Je otázkou, jak se má pozorovatel zachovat. Pohled na následující otázky patrně nebude patřit mezi příjemné zážitky. Jak budeme změnu u druhého člověka vnímat? Podaří se nám ovládnout se a nedat nic najevo? Nebo nemáme své překvapení, údiv a zaskočení skrývat? Máme se trápit faktem či spekulací, že si našeho úleku povšiml? Nebo se radovat nad nepovšimnutím? Nebo ho rovněž skryl? Co si nyní bude myslet? Že „nevidíme“ a necítíme? Nebo máme projevit obavu? Ocení náš „postřeh“, že jsme si všimli, jak hůře vypadá? A jak se na naše starostlivá slova bude dívat? Jak je uslyší? Jako důkaz a potvrzení svého propadu? Ocení, že mu konečně někdo řekne pravdu a nehraje si na schovávanou? Půjde o přínos v podobě projevení zájmu?
Právě během života se člověk dostává do řady rozličných procesů a situací. V části neví, jak se má zachovat a nemá k nim vytvořen postoj. Tápe a trpí nejistotou, a tak vymýšlí všelijaké odskoky. Jen aby neměl negativní zážitky. Jen aby nemusel opouštět svou komfortní zónu, jejíž okraj už má na dosah a nejraději by se nepříjemnému uspořádání vyhnul. Myšlenek a spojitostí se vyjevuje více. Tak zní důvod, proč se sem zanedlouho vrátím.
