Článek
Pár informací za sebou již máme, a proto víme, že ranní časy jsou pro leckoho docela složité. Občas či dokonce pravidelně. Raději by lidé i děti zůstali ležet a věnovali se něčemu relativně příjemnému. Tady bývá pestrá paleta, oč by se mohlo jednat. Od četby knihy přes mlsání dobrot a poslech vybraného TV programu až po rozličné elektronické aktivity. Jenže málokdo si může ideální ráno dovolit. Zpravidla ho volají povinnosti, ať již budeme mít na mysli školní nebo pracovní. A samozřejmě zde svou roli sehrávají potřeby v tělesné a duševní rovině. Neměli bychom je podceňovat.
Pamatujme na fakt, že vše je velmi individuální, u každého význačnou roli hrají jeho emocionální procesy, osobní zvyklosti a sociální zkušenosti. Co bude obtížné pro jednoho, druhý by vyhodnotil jako poměrně snadné. Určitě nám může pomoci srovnání za pomoci konkrétního příkladu. Ještě bych se proto zastavil u zhruba devítiletého chlapce. Jak vypadá jeho ráno? Většinou se budí sám. V části případů je matkou upozorněn, že je již čas vstávat. Ona a její partner, který není otcem kluka, zůstanou ležet v ložnici. Ne snad že by se nacházeli ve stavu pracovní neschopnosti. Nebo jinak nemohli. Skutečnost je mnohem prozaičtější - nechce se jim! Hlavně v průběhu zimního období. Venku je tma a zima. Proč by tam lezli? Oni si splní svou povinnost tím, že odešlou do péče svěřené děti do školního zařízení. Vědí, v čem spočívá jejich zákonná povinnost, aby se nedostali do pletek s úřady. Když matka stihne a chce se jí, tak během vícehodinového sledování TV seriálů připraví chlapci svačinu. V části dnů se musí postarat sám. Prý se tak posiluje jeho samostatnost a schopnost fantazie a rozhodování. Sdělila jí kamarádka! Doposud je naštěstí jídlo z čeho vyrobit. Kus pečiva a nějaký salám či sýr se doma najdou.
Chlapec se následně sám oblékne, probudí mladší sestru a dohlédne, aby též ona splnila povinné ranní úkony. Poté spolu vyrážejí směrem do MŠ. Tady je potřebné dodat, že cesta zabere nějaký čas, neboť se odehrává pěšky na vzdálenost přibližně dvou kilometrů. Nezřídka ji jako starší musí popohánět, aby se nenabralo zpoždění. Dospělí na něj totiž přehodili osobní odpovědnost za stav, že dívku včas předá do MŠ a sám pak dorazí v pořádku do školy. Vzdálenost mezi MŠ a ZŠ je takřka stejná jako MŠ od místa bydliště. Dodám, že kus cesty nevede mezi domy, byť o liduprázdné pustině by nebylo věcně správné hovořit.
Na stavu počasí příliš nezáleží. Dospělí ráno nikam nejdou. Doma je útulno. Pod dekou jakbysmet. Vše je na chlapci. Čas celkově rychle utíká, a tak si dovedeme představit, že dívce skončí pobyt v MŠ a zanedlouho spolu budou docházet společné čtyři kilometry. Jak velký protiklad ve srovnání s dětmi, které nemusejí dělat takřka nic a pár set metrů je rodiče vezou v autě. Snadné ráno, že? Stav u obou můžeme v hlavě spekulativně porovnávat s někým, kdo se cítí nepohodlně, neboť si vzpomněl, že zapomněl zpracovat kousek domácího úkolu.
Žákovo těžké ráno na sebe bere ještě další podoby, které nebudeme řadit mezi příznivé. Třeba se blíží velký test z obávaného předmětu. Někdo se mu bude ve škole posmívat a navážet se do něj. Má se na mysli též hádka rodičů. Ba někdy se školák stane svědkem další kapitoly domácího násilí. Dokonce obětí?
Dospěli jsme do závěru. Vynořuje se důležitá otázka - mělo by blízké okolí nějak zasahovat do osobních, rodinných a pracovních prvků a procesů? Pokud na ni odpovíme kladně, v jakém rozsahu by se mělo dít? V jaké podobě? Co nám napoví náš cit? A co sdělí naše svědomí? Jaký je vlastně náš postoj a charakter? Vzpomeneme si na pojem - morálka? Co nyní nastane? Budeme mít těžké ráno i my?
