Článek
Někoho by mohlo napadnout, že se do pozornosti konečně dostanou hráčské. Ano, jistě se na nich hodně děje. Stačí si položit pár následujících otázek. Je na ní odpovídající počet hráčů? Najdeme u nich dostatečné kvality? Budou svými schopnostmi a svým umem stačit na blížící se velmi důležité utkání? Proč na ní nesedí hráč K.? Něčím se provinil? Je nemocný? A ještě by se dalo pokračovat. Jak je patrné, půjde o sportovního fandu, který se snaží dozvědět o svém celku co nejvíce. Klidně by se mohl pustit do diskuse, koho má trenér nasadit, koho mu je líto, že lavičku jen zahřívá, když je tak dobrý, že by byl mužstvu přínosem atd.
V dané spojitosti lze zaslechnout, jak je někdy lavička plná, ač na ní momentálně nikdo nesedí. A jindy se říká, že je kvůli marodce vyprázdněná, přičemž na ní spatříme dvouciferný počet borců. Nadšenci do sportu, zejména do fotbalu, budou vědět, oč se jedná. Kdo by aspoň část pozitivních postojů sdílel s krásami a možnostmi českého jazyka, patrně by mě doplnil o jméno známého trenéra, který by se sem „jmenovitě“ hodil. Nápovědou je, že sám hrál a trénoval a dosáhl významných úspěchů. Navíc je považován za velmi slušného člověka a přímo za gentlemana fotbalových hřišť a přilehlých prostor.
Rád bych se dnes dostal ještě k dalšímu typu lavičky. Někdy jich bývá pohromadě více. A podobně jako u sportovců mohou být opuštěné zcela, částečně - i plně obsazené. Proto se pokusím písemně se na chvíli zastavit u altánů. Myslím u veřejných. Na některých místech na ně narazíme. Je hned zjevné, že patří všem. Proto se o ně nikdo nestará. S výjimkou občasné krátké zastávky někoho z místní úklidové služby. Na počátku instalace je vzhled pěkný, ale postupně klesá. Kde kdo si na něj tzv. dovolí. Stačí připomenout známé lidové heslo - „z cizího krev neteče“.
V jednom nikoli malém městě se objevuje více zájemců o využití altánu a laviček v něm umístěných. Do první skupiny patří sportovci, kteří si sem přijdou přezout boty a případně se převléci před výkonem a po něm. Nebo si zde schovají své zavazadlo. Do druhé se řadí žáci a žákyně. Vedou zde řeči, jaká otrava dnes vládla ve škole. Spíše výjimečně se poradí, jaké je řešení pro snadnější vypracování domácích úkolů. Lehčí a běžnější bude ho opsat! Co by se zdržovali? Musejí stihnout jistý počet levelů ve hře X.! Priority jsou jasně dány.
Jakmile čas postoupí, nahradí je větší děti. Skoro již dospělé. Žel pouze věkem. Spolu s nimi vzroste neslušnost používaných slov a postupně též nepořádek. Jeho udržování se doposud patrně neučili. Část z nich vytáhne krabičky s cigaretami. Možná by měla patřit zmínka chytrým mobilním telefonům a jak se jim budou věnovat. Je zbytečná, je jaksi samozřejmé, že jim přirostly k dlaním. Ke všemu se doplní neustálé komentování a chichotání. Samá zábava a práce žádná. Nikdo je neshání? Nikam se nemusejí vracet? Je doma „děsná otrava“?
Přichází větší přítmí a lavičky v altánu obsazuje „silnější“ skupina. Také kouří, ale sahá po tzv. vydatnějších látkách. A v rukou kromě zmíněných elektronický kamarádů třímají skleněné nádobky s alkoholem. Lavičky bývají více sraženy k sobě, aby se daly „efektivněji využít“. Kdo by zde chtěl strávit příjemnou chvíli následujícího dne, má smůlu. Musel by trochu odkopat prázdné plechovky a rozbité střepy. A zbavit se mnoha vajglů. Pro špínu bude lepší nesedat. Kdo by se obtěžoval si očistit boty před vstupem do altánu? Nemluvě o typickém sezení, o němž jsem se již zmiňoval.
Pak někdy se ukáže někdo z preventivního úseku vedení města. Konstatuje neutěšený stav ve smyslu „po víkendu to je nejhorší“, prověří, jestli se zde nenalézají injekční stříkačky a vbrzku odchází. Lavičky zůstanou, jak jsou. Prozatím…
