Článek
Když jsem dokončil malou sérii zamyšlení nad danou problematikou, tak mě po pár dnech napadla ještě jedna snad zajímavá záležitost. Částečně se bude opět týkat školního prostředí, ale jistý díl se bude odehrávat doma. Konečně, jak je pro domácí úkoly logické. V zájmu úplnosti dodám, že jejich část je možné zpracovat ve škole. Pochopitelně se myslí v den zadání a nikoli narychlo ráno v den odevzdání. Třeba opsáním.
Myšlenka mě přepadla ve chvíli, kdy jsme si prohlíželi obrázek z knihy O letadélku Káněti od B. Říhy. Děti stojí před zákazem vstupu na letiště. Vyobrazení se moc hodí pro zkoumání nejen morálních hodnot dětí. Rozhovor může trvat klidně půl hodiny a přinese dost podkladů o jeho prožívání, myšlení a chování. Investovaný čas se vyplatí. Kdo knihu kdysi jako dítě četl a disponuje výbornou pamětí, vzpomene si, že děti chodily tehdy bosy. Správně. Jednak jde o přirozené a zdravé počínání. A jednak rodiny žily na mnohem nižší úrovni majetku než dnes. Dítě mělo třeba jen jedno obutí, které se muselo šetřit na docházku do školy.
Jaká je souvislost s titulkem? Poměrně snadno vysvětlitelná. Pamatuji si z babiččina vyprávění, že měla vyšší počet sourozenců. Zdaleka všichni nepřežili. Jejich domek byl malý, sotva se do něj vešli. Postel se na večer a noc „vyráběla“ tak, že se židle od stolu přistrčily k delší lavici, na nově vzniklou plochu se položily senem napěchované matrace a na místo pro jednoho se vešli tři potomci. Někdy i pes či kočky. Podobný stav „bohatosti“ vládl na úseku obuvi. V praxi šlo zaznamenat, že dětí se v chalupě nacházelo jasně více než párů obuvi. A ke všemu se muselo chodit do školy. Ptejme se - jak se ne/dařilo problém vy/řešit?
Člověk nemusí moc přemýšlet. Pokud se doma nacházejí tři čtyři dvojice bot, je nabíledni, kolik se může do školy odebrat dětí, mají-li mít boty úplné využití. Tak se stalo. Bez odešlých na zůstalé / nebo lépe zůstavší /, jasně že naboso, zbylo dost práce. Slepice, kozy, králíci, krávy, tráva, seno, dříví, vybrat kamna, zatopit, dohlížet na ohřev vody, mytí nádobí, hnůj, ustlat, setřít podlahu, pomoci při vaření… Slušná plejáda. Skoro v jednom kole.
Dnešní dítě by jen zíralo, kolik měli jeho předchůdci úkolů a povinností. S mírnou nadsázkou od rána do večera. Za chudou stravu a s minimem hraček. A domácí úkoly? Měly dvojí a spíše trojí podobu. S první jsme se již seznámili. Druhá nastala po příchodu obutých dětí ze školy. S rodiči se společně najedly, zároveň si domácí směna vyslechla novinky ze školy a poté již naslouchala, co se dnes vyučovalo. Takže šlo o důležitý domácí úkol - převzít a pochopit novou školní látku. A ještě si splnit, co bylo dáno za práci domů. Představme si, že leckteré dítě se ocitalo ve víceboji typu - „kráva, tráva, domácí úkoly, úklid, svačina“ a jiné mělo „kamna, prádlo, domácí úkoly, nádobí, rozestlání na noc“ atd.
Někdo by mohl dané uspořádání kritizovat. Ano - třeba že postrádalo dostatek ohledu a citlivosti pro děti. Na druhé straně probíhalo automaticky, děti měly zvýšenou úroveň kázně, vše chápaly, vzájemně o sobě věděly, živě a nikoli technicky a zprostředkovaně spolu hovořily, pomáhaly si a prožívaly pravou sounáležitost. Další den původně neobutí jedinci vyrazili v „cizích“ botách do školy, aby celý proces zopakovaly. Pouze se dělo v opačném gardu. A tak stále dokola! Prostě zcela jiné domácí úkoly…
