Článek
Všichni je sledují. Nelze jednoznačně prohlásit, že ve větším rozsahu se jedná o muže. Jak víme, ženy se silně poměřují. Dokonce se v nich cosi odehrává, pokud zjistí, že jiná vypadá lépe. Nebo také hůře. Navíc je třeba vše pečlivě skrýt. Mluví se o ženské otevřenosti a upřímnosti, avšak zde se setkáváme s opakem. Dobrá pozvánka, ne?
Obličej v každém případě vystupuje jako významná vizitka jedince. K zamyšlení nad ním mě inspirovalo několik prvků. Jako první bych označil výsledek průzkumů, které nám sdělují, jak ženy v případě seznamování se s potenciálním partnerem tají svůj skutečný obličej průměrně tři měsíce. Tak dlouho trvá cosi jako divadelní představení pro muže. Jako kdyby jeho zraky měly být poutány na vnější kulisy. Druhým je zjištění rozdílů mezi opravdovou podobou a tzv. nataženým obličejem. Tady krátce podotknu, že pojem „natažený obličej“ jsem si nevymyslel a vůbec jím nemyslím nic špatného. Autorkou je pro mě jedna kolegyně z pracovní historie. Sama se přiznala, že někam ven by bez něj jít nemohla. Partner byl nucen si na poměrně velkou odlišnost dvou obličejových stavů zvyknout. Pravda, s nataženým obličejem vypadala docela skvěle. Ale co kdyby nad ránem začalo hořet a ona nestihla svou ranní porci úprav v délce trvání přibližně 70 minut? Jako třetí zdroj uvádím údiv nad faktem, kolik času zde ženy tráví. A ještě musím zmínit jeden krok - jak velká je efektivnost jejich počínání. Zde půjde spíše o pocity. Nemáme měřitelné elementy.
V knize jedné známé spisovatelky jsem narazil na následující větu - Proč ženy provádějí takové strašlivé věci se svými obličeji? S využitím jejích myšlenek se pokusím odpovědět a tím snad přispět k obohacení všech, kdo si dnešní řádky přečtou. Můžeme začít docela logicky - která žena by se nechtěla líbit? Pak zákonitě pokládá důraz na svůj vnější vzhled. Na místě je otázka - jedná se pokaždé o správné nebo aspoň o přiměřené kroky? Od více mužů jsem zaslechl poznámky typu - „chodící parfumerie“, „podívej na ten zkaženej obličej“, „ta si toho na sebe naplácala“, „myslí si o sobě kdovíco“, „jak bude vypadat za 10 let?“, „s ní bych se určitě líbat nechtěl, to bych z huby ani nesmyl“ apod. Ano, nezní moc příznivě. Nemusíme s nimi souhlasit, ale ani je nevyhazujme jako vysloužilé a dnes již nepotřebné zboží. Třeba s nimi i ženy ve vlastním zájmu rozumně naloží.
Souhlasit je možné s dalším vysvětlením - někdy ženy nemají při „práci se svým obličejem“ moc na vybranou, neboť kolem vládne velká konkurence - v zaměstnání i mimo něj, trh volných mužů neustále klesá a navíc tu musejí soupeřit s ženami o půlku mladšími. Nejlepší léta vnějšího vzhledu odcházejí a skutečný či domnělý pokles je nutno nějak nahradit. Ještě bych dodal, že povinnost o někoho bojovat klidně může poklesnout, když si žena uvědomí svůj skutečný stav a realisticky posoudí svoje možnosti. Nesnaží se někdy dostat někam, kam vlastně moc nepatří? Proto si dávejme pozor na nadměrnou snahu se cpát do tzv. vyšších pater. Odmítnutí a pády bývají značně bolestivé… A dlouho si je pamatují!
Neměli bychom podcenit ani prvek, kdy se snaží soupeřit se sebou samými. Možná leckdo z domova zná spíše delší než kratší chvíle před zrcadlem a snahy se zbavit různých „neduhů“ na obličeji. Muži názvy jako pudřenka, řasenka, tvářenka, linky, korektory, tampónky, tyčinky ad. moc neznají, ale ženám je jistě připomínat nijak nemusím. Nalezneme je ve „výzbroji“ drtivé většiny. A mnohé je používají velmi často. Opravdu mají v životě tak velkou váhu?
Na závěr pojednání o ženských obličejích dodám, zda by ony samy neměly zvážit také jiné možnosti, jak mohou na svoje okolí kladně působit. Jestliže mnoho nezmohou vůči stárnutí a zemské přitažlivosti, nabízejí se další cesty - zejména nabídka tzv. vnitřních kvalit.
