Článek
Žížaly a děti. Ano, tak měla znít původní verze dnešních řádek. Nějaký čas jsem strávil úvahami, který je lepší, přesnější a výstižnější. Oč vlastně v předkládaných řádcích půjde? Nakonec jsem dal přednost škole jako instituci. Do ní přece děti docházejí. Ale klidně jsem mohl zvolit opačnou verzi a pojednat o dětech. Jednou z jejich činností je navštěvování školy. Zda chtějí a absolvují ji s kladnými pocity, je dobré téma do diskuse. Myslím, že dnešní věty a odstavce o žížalách k ní mohou skromným dílem přispět.
O jakou souvislost se tu jedná, když byli vzpomenuti malí tvorové, které zná asi každý člověk. Pochopitelně nejvíce zřejmě zoologové a rybáři. Chtěl jsem doplnit děti z vesnice, ale po zamyšlení nad aktuální skutečností jsem raději přibrzdil. Možná bych přecenil jejich přehled a znalosti. Jestliže se nechají příliš zlákat pestrou nabídkou moderních informačních a komunikačních technologií, je pravděpodobné, že s nimi nepřijdou moc do styku. Ledaže by žížaly vystupovaly v jimi sledovaných elektronických procesech. Nebo bychom našli hodně dětí, jak během jarní a letní sezóny plejí záhonky, na podzim je ryjí a sledují, jak žížaly nakládají se spadaným listím? Tady cítím spíše pochybnosti.
Žížaly si počínají docela vzorově. Žáci a žákyně by z příslušných předmětů měli vědět, že přinášejí nám jako lidstvu užitek. Snad ho ani nemusím opakovat, je obecně znám. Co mě na zmíněných tvorech zaujalo? Jako jeden z velkých úkolů během letního období jsme na našem pozemku přemísťovali velké množství hlíny a kamení. V předchozí větě se rozhodně nenachází nadsázka. Šlo o několik tun. Součástí procesu se staly žížaly. Pokud jsem nějakou při kopání a nakládání lopatou viděl, hned jsem si vzpomněl na její prospěšnost, ustal v užívání nástrojů, sehnul se, opatrně ji vyjmul z hlíny a přenesl na blízký záhon. Poté lopota s lopatou pokračovala. Ano, mohl jsem je opomenout a s arogancí vysoce inteligentního tvora je třeba zasypat, rozdělit či dokonce zabít. Nesporně bych se však choval nespravedlivě a věcně nesprávně.
Je možné, že spojitost hádkovitých tvorečků se školním prostředím stále není jasná. Prosvětlí se za chvilku. Vydolovaná hlína byla po několika týdnech zpracovávána určitým způsobem. Podrobnosti nejsou důležité. Podstatné je, že žížaly se neflákaly a nedlely v tzv. lehké hlíně, kde by jejich počínání bylo snadné. Naopak jsem je až na řídké výjimky nacházel v nejpevnějších dílech hromady a často v jílu. Kdo ho zná, ví, o jak hustý materiál kráčí. Patří mezi těžké, ve vlhku se lepí na rýč, hrábě i lopatu, neprospívá procesům na poli a na zahrádce atd. Žížaly však na překážku a ztížené podmínky moc nehleděly, mohu-li se tak vyjádřit o zvířeti bez očí. Nebo je snad vlastní? Sám nevím. Vyvine zvýšené úsilí, aby se do jílové hustoty vtěsnala, postupně rozšířila chodbičku a posléze do ní dopravila spadlý list. Je jasné, že aktivně přispívá k rozpadu jíloviny a ke zkvalitňování půdy.
Nyní by spojení se školou a s dětmi již mělo být jasné. Leží před námi zjevná kontroverze. Za prvé - děti jsou ve své aktivnosti za žížalami dost pozadu. Za druhé - volí na rozdíl od nich cestu nej/menšího odporu. Za třetí - programově se vyhýbají těžším úkolům. Za čtvrté - mají zásadně větší ústrojí, kterým mohou přemýšlet a plánovat. A zdokonalovat se! Přesto sahají po nižším typu činnosti. Za páté - za svoji malou aktivitu žádají hodně, kdežto požadavky žížal vypadají skoro jako nulové. A v běhu času se takřka nemění. Za šesté - skoro na ně nemá vliv počasí a fáze týdne. Kdo už spatřil „nadšení“ u dětí v pondělí ráno? Jako sedmý bod bych viděl, že jsou za nimi hmatatelné výsledky. Myslím za žížalami.
