Článek
Návštěva u sebe. Vlastní návštěva.
Jeden den v týdnu funguju úplně normálně. Rozuměj – jako za starých časů.
Vstávám, když se probudím. K snídani si uvařím ovocný čaj místo kafe. Počítač i televize zůstávají vypnuté. Mobil odkládám a beru ho do ruky jen tehdy, když mi někdo zavolá. Zprávy nehledám. Dokonce ani knihu nečtu. Nechci brýle.
Po snídani jdu do lesa. Alespoň na hodinu. Připravuju zahradu na zimu.
Když nemám nápad, nechce se mi psát a nemám nic rozdělaného v dílně, uklízím.
Uklízím. Ale jinak než obvykle. Není to to bleskové, rychlé, honem honem, aby už to bylo. Uklízím, jako bych něco z minulosti vytahoval na světlo. A dívám se na věci, které se kolem mě nashromáždily a něco vždycky najdu.
Pokud to jde, rozdělám alespoň malý ohýnek a spálím v něm nějakou poznámku, účtenku, starý nebo mladý dopis. Přání. Dávám ohni, co jeho jest. Všechno, co patří k zapomnění.
Když oheň rozdělat nejde, zapálím alespoň svíčku.
Přerovnám třeba časopisy nebo knihy, někde setřu prach, vypláchnu houbičky ve dřezu. Sním. Sním sem tam něco, ale také o něčem sním.
Přemýšlím, kterou ženu večer požádám o tanec.
A kdyby se mě někdo zeptal, co jsem celý den dělal?
Řekl bych:
Byl jsem na chvíli sám se sebou. Byl jsem u sebe na návštěvě.
