Článek
Venku bylo zataženo a já měla náladu pod psa. Hned ráno jsem v předsíni kopla do špatně zavíčkované plechovky s barvou a polila si nové boty. Rozhozena touto nehodou jsem doma zapomněla peněženku, kterou jsem začala postrádat až u pokladny supermarketu. V duchu jsem spílala nepořádnému synovi i sobě a v ukrutné náladě jsem se vydala domů zkratkou přes park. Tam mě náhoda svedla dohromady s jednou obyčejnou, a přitom naprosto výjimečnou ženou.
Když jsem procházela mezi keři rododendronů, obloha zčernala a vydala mě na milost dešťovým kapkám. „To mi ještě scházelo,“ ušklíbla jsem se sama pro sebe a hbitě jsem zaběhla pod střechu dřevěného altánu. Tam jsem spatřila dvě ženy, které jsem od vidění velmi dobře znala. Stará paní seděla na lavičce a mlčky pozorovala kapky deště. Ta druhá mi věnovala úsměv. Když jsme si začaly povídat, pomalu a s určitou opatrností mi odhalila svůj příběh.
„To je manželova matka,“ řekla tiše a jemně kývla hlavou směrem ke stařence. „Nemám ráda slovo tchyně,“ pokračovala. „To si hned každý představí nějakou čarodějnici s bradavicí na nose.“ Vděčně jsem se tomu přirovnání zasmála. „Lída pro mě byla druhou maminkou. Vždycky se mě zastávala, hlavně před svým mužem. Stále mi připomínal, že jsem přivedla do manželství dceru z prvního vztahu. Ale ona…“ na chvíli se odmlčela a podívala na sedící ženu, „ona při mně stála za všech okolností.“ „To od ní bylo hezké,“ poznamenala jsem účastně.
Paní mi dále vyprávěla, že babička trpí pokročilou demencí a většinou na ni ani nereaguje. „Ale víte,“ dodala s úsměvem, „někde uvnitř mám pocit, že mě stále cítí. A já prostě nemohu zapomenout na to, jak krásně se ke mně chovala.“ Když jsme se rozloučily, nemohla jsem její příběh pustit z mysli.
Po nějakém čase jsem svou známou znovu potkala. Tentokrát kráčela po cestě s mužem, který se opíral o její rameno. Byl to robustní pán středního věku, jehož projevy svědčily o jeho mentálním postižení. „To je můj bratr,“ vysvětlila, když jsme se zastavily na kus řeči. „Maminka už péči o něj nezvládala, a tak jsem ji převzala já. Teď právě ho vedu do stacionáře. Víte, mám Pepíka ráda,“ dodala prostě. „Musí to být hodně náročné,“ politovala jsem ji. Žena se usmála a pevněji bratra objala. „Pečovatelky nelitujte,“ řekla klidným hlasem. „Kdybych nechtěla, nedělám to. Lidé to moc nechápou. Většinou říkají, že bych si měla dopřát víc klidu a myslet sama na sebe. Ale to už by mi nic nedávalo smysl.“
Slova této neuvěřitelně silné ženy mi dlouho rezonovala v hlavě. V její prosté laskavosti bylo něco, co mi připomnělo, že radost a smysl života můžeme najít právě tam, kde bychom je nečekali - v obyčejných chvílích s lidmi, které máme rádi a kteří mají rádi nás. Neměli bychom na to zapomínat.
