2000 let trvající lékařský omyl. Krvavá terapie, která zabila George Washingtona a miliony dalších

Představte si, že se probudíte se silnou bolestí v krku a vysokou horečkou. Vaše tělo je vyčerpané a zoufale potřebuje energii na boj s infekcí. Zavoláte si proto toho nejuznávanějšího odborníka ve městě. Ten dorazí, pečlivě si vás prohlédne a se vší vážností vytáhne z brašny ostrou kovovou čepel. Než se nadějete, rozřízne vám žílu na paži a nechá z vás odtéct téměř polovinu vaší životodárné tekutiny.

Zní to jako scéna z hororového filmu? Přesně tohle se stalo 14. prosince 1799. Pacientem nebyl nikdo jiný než první americký prezident George Washington. Během jediného dne mu jeho ošetřující lékaři ve snaze vyléčit zánět hrtanu odebrali neskutečných 2,37 litru krve. Není divu, že ještě toho večera zemřel.

Vědci dlouho netušili, jak je možné, že tato děsivá praxe přežila celá tisíciletí. Jak mohla elita lidské vzdělanosti přehlížet fakt, že pacienti umírají rychleji? To, co historikové následně odhalili, ale čekal jen málokdo.

Abychom pochopili tento masový omyl, musíme se vrátit o více než dva tisíce let zpět, k samotnému otci západní medicíny, Hippokratovi. Ten zpopularizoval takzvanou teorii čtyř humorů (tělesných šťáv). Tehdejší učenci věřili, že lidské zdraví funguje jako složitý recept na polévku. Když jsou ingredience v dokonalé rovnováze, vše je v pořádku. Pokud ale jedna složka převládne, „polévka“ se zkazí – a člověk onemocní.

Těmito pomyslnými ingrediencemi byly:

Základní premisa zněla logicky: Máte horečku? Jste horký a zarudlý? Pak máte v těle přebytek krve a ohně. Řešení se nabízelo samo. Vypusťte přebytečný tlak.

Tato myšlenka se zakořenila tak hluboko, že se z pouštění žilou (flebotomie) stal univerzální nástroj na všechno. Léčilo se jím akné, astma, mor, cholera, zlomeniny kostí i zlomená srdce. Představte si lidské tělo jako dálnici v dopravní špičce. Když dojde k zácpě (nemoci), tehdejší lékaři věřili, že nejlepším řešením je zkrátka odstranit třetinu všech aut (krve), aby se doprava opět rozjela.

Jenže biologie není dálnice.

Během středověku se pouštění žilou stalo natolik běžným, že ho už nevykonávali ani tak lékaři, jako spíše takzvaní holiči-chirurgové. Znáte ten ikonický červenobílý točící se sloup, který dodnes visí před tradičními americkými či britskými holičstvími? Bílá barva symbolizovala čisté obvazy, červená barva obvazy nasáklé krví a vrchní miska představovala nádobu na chytání krve či na pijavice.

Právě pijavice lékařské (Hirudo medicinalis) zažily v 18. a 19. století naprostý boom. Byly malé, „šetrné“ a mohly se přikládat i na citlivá místa, kam se čepelí (takzvanou lancetou) nedalo snadno dostat.

Vypadalo to, že metoda funguje. Pacienti, kteří se před zákrokem zmítali v křečích nebo blouznili v horečkách, se po zásahu holiče náhle uklidnili. Mnozí dokonce usnuli. Lékaři to považovali za důkaz obrovské úlevy. Ve skutečnosti se ale v organismu odehrávalo něco úplně jiného.

Zde přichází onen zásadní objev. Dnes díky moderní fyziologii víme, že zchladnutí pacienta a jeho „zklidnění“ po puštění žilou nebylo známkou uzdravení, nýbrž projevem nastupujícího hemoragického šoku.

Když z těla rychle vypustíte velké množství krve, drasticky se sníží počet červených krvinek (erytrocytů), které jsou zodpovědné za transport kyslíku do životně důležitých orgánů. Klesne krevní tlak. Tělo stáhne krev z končetin a kůže, aby zachránilo mozek a srdce. Proto pacient zbledne a jeho teplota na dotek klesne.

Odčerpávat krev nemocnému člověku, jehož imunitní systém bojuje s infekcí, je jako vypustit polovinu oleje z motoru, který se právě snaží vyjet strmý alpský kopec. Motor se sice ztiší, ale jen proto, že se právě nevratně zadřel.

Přelom přišel až ve 30. letech 19. století, kdy francouzský lékař Pierre Charles Alexandre Louis provedl něco, co tehdejší svět šokovalo. Začal si vést přesné statistiky. Prostřednictvím své „numerické metody“ porovnal úmrtnost pacientů se zápalem plic, u nichž bylo pouštění žilou aplikováno na začátku nemoci, s těmi, kterým byla žíla puštěna později, nebo vůbec.

Výsledek? Pacienti ošetřovaní krvavou metodou umírali v drtivé většině případů výrazně častěji. Byl to jeden z prvních důkazů medicíny založené na důkazech (Evidence-Based Medicine – EBM), který pomalu začal bořit tisícileté dogma.

Mohlo by se zdát, že pouštění žilou patří výhradně do učebnic historie děsivé medicíny. Ostatně, dnes by byla podobná plošná praxe klasifikována jako ublížení na zdraví. Přesto má tento příběh ještě jednu, zcela nečekanou pointu.

Existují totiž velmi vzácné genetické poruchy, u nichž je starodávná flebotomie (dnes ovšem prováděná v přísně sterilních podmínkách) jediným skutečně účinným lékem.

Pouštění žilou nás tak učí zásadní lekci. Nebezpečí vědy nespočívá v tom, že něco nevíme. Skutečným nebezpečím je to, co „víme naprosto jistě“, co je však ve skutečnosti úplný omyl. Lékaři po celá tisíciletí nejednali ze zlé vůle – jen nedokázali zpochybnit přesvědčení, které se neustále předávalo z generace na generaci.

A tak příště, až vám doktor předepíše antibiotika a nařídí klid na lůžku, vzpomeňte si na George Washingtona. A buďte rádi, že se na vás váš lékař už nechystá s nabroušenou čepelí a miskou hladových pijavic.

P.S.

Díky, že jste se mnou dnes nahlédli do historie medicíny, ze které jde občas mráz po zádech. Pokud vám dnešní text pomohl ocenit, že dnešní doktoři už neřeší rýmu pijavicemi, budu moc vděčný za drobnou podporu v ceně jedné kávy. Pomůže mi to pro vás i nadále odkrývat tyto neuvěřitelné příběhy z minulosti lidstva. Děkuji vám!