Článek
Když vám operátor po deseti letech „z vděčnosti“ změní smlouvu, většinou to končí tak, že platíte víc a jen to jinak zní.
Teď jsme stejný upgrade dostali v politické verzi: Andrej Babiš nám slavnostně oznámil, že se „nevratně vzdává firmy Agrofert“, akcie předá do trustové struktury, spravovat je má nezávislý správce, kontrolovaný nezávislým protektorem, a dětem se holding dostane do rukou až po jeho smrti.
Na papíře to vypadá jako dramatické rodinné rozloučení: otec se slzami v očích opouští milovaný podnik, aby mohl sloužit národu. V reálu jde ale pořád o to samé – obří balík firem, který čerpá dotace a žije z rozhodnutí státu, jen teď bude mít místo nálepky „majetek politika“ nálepku „majetek politika v šuplíku“.
Papír je spokojený. Volič už méně, nebo by alespoň měl být méně spokojený.
Nevratnost po česku
Slovo „nevratně“ má v politice zvláštní význam. Znamená, že se firmy „nevratně“ vzdáte, ale vaše děti ji jednou zdědí a celou dobu pojede dál jako doteď.
Právníci se většinově shodují, že řešení střetu zájmů může být formálně v pořádku, ale že všechno závisí na detailech, které zatím nikdo neviděl. Je to podobné, jako kdyby vám banka poslala novou úvěrovou smlouvu s tím, že úrok je „výhodný“, ale konkrétní číslo je napsané někde mezi řádky v latině. Na dotaz, kolik že to tedy je, vám finanční poradce odpoví: „Musíme počkat, až uvidíme kompletní smlouvu.“
A do toho slyšíme kouzelné zaklínadlo „slepý fond“. Ten je běžný v USA nebo Británii, u nás ale zákony na takovou věc nejsou stavěné. Přeloženo do běžné řeči: máme tu představení o institutu, který se tváří světově, ale naše paragrafy na něj koukají asi jako úředník z malého města na vesmírnou loď. Název zní moderně, ale uživatelský návod zatím chybí.
Voliči jako spam filtr
Volič v roce 2025 funguje trochu jako e-mailová schránka s antispamem. Před dvaceti lety by věta „vzdám se Agrofertu, nikdy ho nebudu vlastnit, bude v nezávislé správě“ možná spadla do složky „důležité“. Dnes systém píše: „Pozor, tento odesílatel již v minulosti posílal podezřelé zprávy.“
Střet zájmů Babiše se řeší roky, od auditů Evropské komise až po rozhodnutí českého Ústavního soudu. Vždy se našel nějaký fond, struktura, odůvodnění, proč je všechno v souladu s právem, jen ten pocit u lidí se poněkud zhoršoval, nebo by se alespoň měl zhoršovat. Je to jako s nekonečnými aktualizacemi aplikací: pokaždé dostanete vylepšené „Podmínky užívání“, ale aplikace se vám pořád snaží prodat to samé předražené předplatné.
Originální není samotný „slepý fond“. Originální je spíš to, jak má veřejnost fungovat jako kolektivní tester. Právní experti týdny pitvají detaily, komentátoři píšou analýzy, prezident řekne, že podmínka byla splněna – a my ostatní máme pocit, že testujeme beta verzi morálního balíčku, který bude jednou spuštěn „naostro“.
Papír snese všechno, trpělivost už ne
Papír má jednu úžasnou vlastnost: neprožívá déjà vu. Nevybaví si první svěřenské fondy, nečte staré titulky, nechodí do obchodu a neplatí DPH. Na rozdíl od voličů. Ti si velmi dobře pamatují, kolikrát už slyšeli slova o „odstřižení“, „nezávislých správcích“ a „řešení střetu zájmů“.
Celé to začíná připomínat situaci, kdy si majitel hospody veřejně zarámuje papír, že už nikdy nebude točit alkohol sobě, jen hostům. On sám si bude nalévat doma z barelu ve sklepě, ale certifikát na zdi bude zářit slovy „NEVRATNĚ JSEM SE VZDAL PŮLLITRU“. V hygienickém protokolu možná všechno sedí. V hlavě štamgasta to ale vyvolá spíš ironický úsměv.
A tady se nabízí trochu netradiční úhel pohledu: možná nejde ani tak o Babiše, ale o naši kolektivní toleranci vůči papírům. Tolik let jsme ochotně klikali na „Souhlasím s podmínkami“, že se teď divíme, když někdo zkusí totéž ve velkém – místo malé appky jde jen o pár stovek firem a jednu vládu.
Co nám ten papír vlastně říká?
Z právního hlediska se ještě uvidí, jak budou nastavené smlouvy, kontrolní mechanismy a kdo skutečně ponese odpovědnost. Z lidského hlediska je sdělení jednoduché: „Věřte mi, že už to tentokrát myslím vážně. A kdyby ne, stejně už budete mít podepsáno.“
Tento fejeton není soudní rozsudek, spíš malé zrcadlo. A v tom zrcadle teď vidíme stát, který si zvyká řešit etiku přes důmyslné právní konstrukce, místo aby si položil prostou otázku: „Chceme, aby člověk s takovým byznysem řídil vládu?“ Papír odpoví vždycky „ANO“, když se správně sepíše. U voličů to tak jednoduché být nemusí – i kdyby na ně Babiš nechal vytisknout sebevětší slovo „NEVRATNĚ“.
