Článek
Představte si to: v přísně střežené laboratoři někde za dráty, uprostřed éry strachu a udávání, vzniká projekt, o kterém se nemluví. Josif Stalin prý chce vojáky, kteří se neunaví, nebojí a skoro nekrvácí. Cesta k nim má vést přes něco tak zvráceného, že to zní jako brakový román: sovětské ženy, gorily a tajné oplodňování v kulisách Sovětského svazu.
Když tuhle historku slyšíte poprvé, mozek udělá dvě věci zároveň. Jednou rukou ji okamžitě smete ze stolu jako nesmysl. Druhou si ale potichu přizná: Sovětský svaz, Stalin… kdo ví. A přesně na tomhle napětí ten mýtus stojí. Na tenké hraně mezi „to je hloupost“ a „tohle by se tam klidně stát mohlo“.
Proč příběh drží tak dobře pohromadě
Legenda má všechno, co k přežití potřebuje: velkého padoucha, zakázané sexuální téma, zvíře, tajný program a magické slovo „supervoják“. Stačí přihodit pár přímých řečí („údajně řekl…“), trochu mlhy ve stylu „archivy mlčí“ a máte příběh, který se šíří sám.
Navíc sedí do reálné atmosféry doby. Raný Sovětský svaz byl posedlý představou, že společnost lze „přestavět“ vědou, výchovou a organizací. Propaganda ráda kreslila obraz nového člověka: disciplinovaného, oddaného, účelného. Historici vědy upozorňují, že utopické ambice i tlak ideologie na výzkum tehdy skutečně existovaly, takže kulisy působí věrohodně, i když samotná pointa pokulhává.
A pak je tu ještě jeden chytrý háček: mýtus se tváří jako tajná pravda, kterou „nikdo nechce, abyste znali“. Je to jako když někdo vezme obyčejnou fotku, přetáhne ji laciným filtrem a pak tvrdí, že jde o uniklý snímek z jiného světa. Čím méně ověřitelných detailů, tím snadněji si je čtenář doplní sám - a tím pevněji tomu začne věřit.
Stopy vedou do laboratoří… jenom ne tam, kam čekáte
Tady přichází zlom. Když se člověk podívá do seriózních textů o původu této pověsti, zjistí, že nestojí na „tajných stalinistických rozkazech“, ale na jedné konkrétní historické epizodě - a jednom konkrétním jménu.
V odborné literatuře se opakovaně objevuje sovětský biolog a průkopník umělého oplodnění Ilja Ivanov. Ten skutečně přišel s návrhem pokusů spojených s křížením člověka a lidoopů a část z nich se pokusil i uskutečnit. Nejcitovanější rekonstrukce se opírá o práci historika vědy Kirilla Rossiianova v časopise Science in Context a příběh pak převzala i více mainstreamová média.
Podstatné je tohle: nejde o čistě „internetovou pohádku“. K tématu existují akademické zdroje a najdou se i dobové zmínky v odborném tisku o pokusech typu „oplodnit šimpanze lidským semenem“.
Takže… moment. Pokud Ivanov existoval a něco takového opravdu zkoušel, nebyla ta legenda přece jen pravdivá?
Ještě vydržte.
Co Ivanov skutečně dělal (a proč mu stát otevřel dveře)
Ivanov byl ve světě reprodukce celebrita. Umělé oplodnění zvířat nebylo žádné laboratorní hobby, šlo o technologii, která slibovala obrovské praktické výsledky v zemědělství. A Ivanov uměl přesně to, co režim oceňoval: spojit vědu, výkon a velká prohlášení do jednoho prodejního balíčku.
Podle historických přehledů přišel v polovině dvacátých let s projektem, který měl otestovat možnost „hybridizace“ člověka a lidoopů. A získal pro něj podporu i peníze. Magazín Smithsonian popisuje, že svůj plán dokázal rámovat jako ideologicky užitečný: jako ránu náboženství a jako demonstraci evoluce, tedy něco, co se dalo dobře prodat i mimo laboratoř.
Historik Alexander Etkind navíc upozorňuje, že motivací mohlo být víc. Propaganda, shánění lidoopů pro jiné dobové výzkumy i širší sen o „novém socialistickém člověku“.
Tohle už nezní jako hospodská legenda. Jenže teď přichází část, která mýtus láme.
Kde se v příběhu vzaly gorily křížené s ženami a „superarmáda“?
Ivanovovy doložené pokusy se točily hlavně kolem šimpanzů a umělého oplodnění samic šimpanzů lidským spermatem. V roce 1926 odjel do Francouzské Guineje, kde byli lidoopi v zajetí, a provedl inseminaci několika šimpanzic. Bez úspěchu, žádné těhotenství se nepotvrdilo.
A co ta nejpikantnější větev příběhu – snaha oplodnit ženy spermatem lidoopa? V popularizačních textech se objevuje, že Ivanov po návratu podobnou možnost zvažoval a hledal dobrovolnice. Seriózní články ale zároveň upozorňují, že právě tady se fakta snadno mění v senzaci: část detailů je nejistá, některé verze si odporují a „zaručené“ citace o Stalinově vojenském záměru stojí na dost chatrných základech.
A gorily? Ty do příběhu naskakují až později jako přídavek pro efekt. V pevných popisech Ivanovových experimentů se opakují hlavně šimpanzi - „gorily oplodňující sovětské ženy“ jsou spíš výsledek druhotného vyprávění, které potřebovalo větší monstrum a větší šok.
Takže odpověď je jednoduchá:
Ne, nemáme věrohodný důkaz, že by Stalin řídil program „gorilích supervojáků“ založený na oplodňování sovětských žen. Máme doložený, podivný a na svou dobu skandální pokus jednoho vědce, který režim krátce toleroval, protože mu ideologicky vyhovoval. A z toho pak vyrostla legenda, která se nafoukla jako hospodská historka: každý další vypravěč přilije kapku jedu navíc.
