Článek
Ráno člověk otevře telefon a zjistí, že česká politika má zase nový update. Andrej Babiš je čerstvě jmenovaný premiér, a než se stihne na Strakovce usadit i poslední kancelářská židle, přiletí mu gratulace od amerického prezidenta Donalda Trumpa – rovnou na Truth Social, s velkými slovy o obraně a energiích a dokonce s připomínkou stíhaček F-35.
V tomhle příběhu ovšem není hlavní, co přesně kdo napsal. Hlavní je, kde to napsal. Kdysi se státníci potkávali v saloncích, dnes jim stačí sociální sítě. Diplomacie už nepůsobí jako jednání u stolu, ale jako komentář pod příspěvkem: krátké, hlasité, okamžitě sdílené a s podprahovou soutěží, kdo bude citovaný první.
F-35 jako emoji: když se diplomatické jednání vejde do jedné věty
Trumpova poznámka o stíhačkách F-35 připomíná situaci, kdy vám někdo gratuluje k novému bytu… a současně vám připomene, že máte ještě splátky na hypotéku. Nákup F-35 byl spojený s předchozí vládou a Babiš ho kritizoval, takže to působí skoro jako přátelské poplácání po zádech, které je zároveň jemným postrčením do konkrétní debaty.
Vtipné na tom není jen to, že se zbrojní zakázka mihne v gratulaci. Vtipné je, jak to zjednodušuje realitu. F-35 se v téhle logice mění z letounu na symbol, skoro na emoji vyjadřující „buďme kámoši a hlavně nic nepřehodnocuj“. A domácí politika? Ta vypadá jako zákaznická linka, která se snaží odpovědět na dotaz, i když teprve ladí směny.
Je to jako když vám šéf napíše do firemního chatu „Gratuluju k povýšení!“, ale přihodí „a nezapomeň, že v pátek prezentuješ výsledky“. Povýšení je hezké. Jenže prezentace se sama neudělá.
Slovensko jako první zastávka: starý soused, nové role
A zatímco se na internetu rozdávají gratulace přes oceán, nový ministr zahraničí Petr Macinka vyrazil na první zahraniční cestu na Slovensko a mluvil o tom, že je povinnost vazby se Slováky udržovat.
Tohle je ideální kontrapunkt k „politice v notifikacích“. Slovensko je naopak politika „naživo“: podání ruky, fotka, věta o spolupráci, návrat domů. Jenže i tady se realita umí zvrtnout do satiry. Začátkem týdne se řešilo, že Česko na jednání v Bruselu může zastoupit slovenský ministr – věc, u které si část čtenářů řekne „to je přece absurdní“, a část „to je vlastně praktické“.
Možná se nám nenápadně rodí nový evropský folklór, kde se malé státy začnou chovat jako rodina, která si půjčuje cukr. „Nemůžeš dneska? Pošlu tam bráchu.“ Nejde o velkou ideu ani o převrat. Je to prozaičtější: svět se zrychlil, kalendáře praskají, a tak se z diplomacie občas stává sousedská výpomoc.
Politika jako médium
Na tomhle dění je nejpoučnější jedna věc: politika se čím dál víc podobá médiu sama o sobě. Prezident Petr Pavel jmenoval vládu, vláda se sešla a řešila první organizační kroky – to jsou klasické, „úřední“ události. Jenže veřejnou náladu často neurčuje první schůze, ale první virální moment. A tím se tentokrát stal příspěvek z Truth Social.
Možná je to budoucí pravidlo: programové prohlášení si přečte málokdo, ale gratulaci od světového lídra uvidí skoro každý, protože se šíří rychleji než cokoliv vytištěného. Jako kdyby se z politiky stal seriál, kde „předtím“ a „potom“ neodděluje hlasování, ale screenshot.
A pointa tohoto celého příběhu? Česko nemusí být velmoc, aby mělo velké momenty. Stačí, když se na chvíli ocitne ve správném feedu. A pak už jen doufat, že až přijde čas na ty méně fotogenické věci – účty, zákony, rozhodnutí – bude mít politika stejně dobrou výdrž jako pozornost, kterou si dokáže získat?
