Článek
Představte si učebnici fyziky jako místo činu. Na jedné stránce je nenápadná, elegantní rovnice E=mc². O pár kapitol dál, v sekci historie, hoří celá města. Takové spojení se nabízí skoro samo, protože dává chaosu války lidskou tvář. Najdeme viníka, ukážeme na slavné jméno a máme hotovo. Jenže historie málokdy funguje jako detektivka s jediným pachatelem.
Když Spojené státy v srpnu 1945 shodily atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, následky byly děsivé. Desetitisíce lidí zemřely ve zlomku vteřiny, další umíraly týdny a měsíce. Celkové odhady počtu obětí se do konce roku 1945 pohybují mezi 150 000 až 246 000. Tváří v tvář takovému číslu je pochopitelné, že se ptáme: „Kdo za to může?“ A protože často slýcháme zkratku „Einstein vymyslel atomovou bombu“, relativita se stává snadným terčem.
Jenže už tady narážíme na první trhlinu v příběhu. Teorie relativity popisuje, jak se chová prostor a čas, jak funguje gravitace a hvězdy. Není to návod na zbraň. Z učebnice relativity nevyčtete plán na sestrojení bomby, stejně jako z receptu na chleba nevyčtete návod, jak zapálit pekárnu. Přesto ten pocit viny na vědě ulpěl a drží se překvapivě pevně.
Jak se z čisté teorie stane nástroj moci
Aby se abstraktní myšlenka proměnila ve smrtící zbraň, potřebuje dvě věci: vhodný „materiál“ a organizovanou „vůli“. V případě atomové bomby byl materiálem obohacený uran a plutonium. Vůlí byl státní projekt Manhattan – obří mašinérie, která spolkla miliardy dolarů a spojila vědce, průmysl a armádu do jednoho cílevědomého stroje.
Do tohoto příběhu vstupuje i Albert Einstein, ale jeho role byla jiná, než se traduje. Nebyl stavitelem bomby. Byl spíše tím, kdo zazvonil na poplach. V roce 1939 podepsal dopis prezidentu Rooseveltovi (iniciovaný fyzikem Leó Szilárdem), ve kterém varoval, že nacistické Německo může vyvíjet atomovou zbraň, a doporučil urychlit americký výzkum. Šlo o impuls k politické akci, nikoli o technický manuál. Einstein sám na vývoji bomby nepracoval – pro armádu byl kvůli svým pacifistickým názorům dokonce bezpečnostním rizikem.
Einsteinovy rovnice jsou jen účetní kniha, nikoliv spoušť
Proč se tedy E=mc² tak často zmiňuje? Protože funguje jako vesmírná účetní kniha. Tato rovnice nám říká, že hmota je jen extrémně koncentrovaná forma energie. Učí nás, že když se při štěpení jádra atomu „ztratí“ nepatrná část hmotnosti (takzvaný hmotnostní defekt), tato ztráta se okamžitě projeví jako uvolněná energie. A protože c² (rychlost světla na druhou) je nepředstavitelně obrovské číslo, i zmizení zrnka hmoty uvolní energii schopnou zničit blok domů.
Ale pozor: rovnice vysvětluje, odkud se energie bere a kolik jí bude. Neříká, jak ji uvolnit formou výbuchu. Samotná exploze vzniká řetězovou reakcí štěpení. To je proces, kdy jedno rozbité jádro vystřelí neutrony, ty rozbijí další jádra a tak dále. Relativita tady jen „počítá účet“, ale samotnou bombu sestrojili inženýři, chemici a metalurgové.
Tvrzení, že „relativita zabíjela“, tedy stojí na vratkých nohách. Bez Einsteinovy rovnice bychom možná neuměli energii tak elegantně spočítat, ale bomba by nebyla „nepředstavitelná“. Fyzikální principy energie vázané v jádře by věda pravděpodobně popsala i jinými cestami. Einsteinova teorie byla součástí širšího obrazu, ale ne jedinou příčinou
Každý objev má svůj rub i líc
Téma zneužití vědy není jen filozofická fráze do kavárny. Světová zdravotnická organizace pro to používá termín „výzkum dvojího užití“ (Dual Use Research of Concern). Jde o práci, která má přinést jasný prospěch (léky, energie, technologie), ale může být snadno zneužita k poškození zdraví či bezpečnosti (biologické zbraně, bomby, kyberútoky).
Nejlepší analogií je obyčejný kuchyňský nůž. V 99 % případů slouží k přípravě večeře a bez něj by bylo vaření utrpením. Stejný předmět ale může ublížit, když ho někdo vezme do ruky se zlým úmyslem. Je vinen kovář, který nůž ukoval? S vědeckou znalostí je to podobné, jen s tím rozdílem, že tento „nůž“ má podobu vzorce nebo technologie a šíří se mnohem rychleji než ocel.
Co z toho plyne pro dnešek? Není fér svalovat vinu na teorii, která jen popisuje, jak funguje svět. Rozhodující je, kdo výzkum platí, jaké nastaví cíle a jaké morální brzdy si společnost dovolí. V případě atomové bomby se tyto brzdy rozpadly pod tlakem světové války a strachu z toho, že „ten druhý“ bude mít ničivou zbraň dřív.
Věta „každý vědecký výkon lze zneužít k ničení“ je pravdivá, ale neměla by vést k odsouzení vědy. Měla by být připomínkou naší vlastní odpovědnosti. Věda sama o sobě nemá morálku; tu jí půjčujeme my, lidé. A právě proto je lepší ptát se méně „která rovnice zabíjela“ a více „jaká rozhodnutí to umožnila“.
