Článek
Politický ohňostroj je specifikum svého druhu. Vypadá jako smršť, zní jako smršť, na sociálních sítích se třpytí jako smršť – a pak přijde realita, otevře se zákon a najednou je ticho. Přesně to teď vyplulo na povrch u předčasných důchodů. Po velkých řečech o „vracení“ toho, co prý minulá vláda „vzala“, se ukazuje, že právě tady se žádné velké couvání nekoná.
A lidé se samozřejmě naštvou. Jedni proto, že čekali rychlou úlevu. Druzí proto, že cítí, že bez brzd by se důchodový účet jednou platil hodně draze. A pak je tu třetí skupina, ta největší. Ta se rozčílí čistě z principu, protože česká politika dokáže vyvolat silné emoce i ze situace, kdy se vlastně nestalo vůbec nic.
Předčasný důchod jako fastfood: bohaté menu, kuchyně prázdná
Předčasné penze jsou vděčné téma, protože fungují jako fastfood. Rychlé, srozumitelné, okamžitě uspokojivé. „Chci dřív pryč z práce“ je věta, které rozumí každý. Jenže důchodový systém není stánek s hranolkami. Je to spíš školní jídelna pro celou republiku, kde se vaří z jedné obří spíže. Když někdo slíbí „větší porce“ a „levnější obědy“, ale spíž zůstane stejná, začne se škrtat jinde - nebo se slib tiše přestane plnit.
Fakticky je situace poměrně prostá. Změny u předčasných důchodů, které prosadila minulá vláda, tedy přísnější podmínky a výraznější krácení, nová koalice zatím nechává beze změny. A pro část voličů je to studená sprcha, protože právě tahle oblast patřila k nejsnáze prodejným slibům předvolební kampaně.
Kromě toho, že je to zrada na voliče vládní koalice, také to je první okamžik, kdy politika narazila na matematiku jako na zeď. A zeď má jednu nepříjemnou vlastnost: nedá se ukřičet, nepřemluvíte ji a neuhne ani tehdy, když se na ni zlobíte.
Češi chtějí jít do důchodu dřív… a zároveň tuší, že to nevychází
Na důchodech je nejzábavnější a zároveň nejtypičtější naše národní dvojmyšlení. Průzkumy ukazují, že by spousta lidí chtěla odcházet do penze dřív, klidně i pod hranicí, o kterou se dnes vede největší politická bitva. Zároveň ale většina přiznává, že systém jako celek dlouhodobě nedává smysl.
Tohle není hloupost voličů. Je to čistá lidskost. Každý chce, aby se mu žilo lépe, a zároveň by byl rád, kdyby se účet nějak záhadně zaplatil sám. Je to jako domácí rozpočet: řeknete si „od ledna budeme šetřit“ a o dvě minuty později objednáte nový telefon, protože byl „výhodně ve slevě“.
Do toho navíc vstupují další změny, které startují s novým rokem s už schválenou reformou. Některé se projeví nenápadně, postupně, až při výpočtu nových penzí. Přesně ten typ úprav, který se špatně vejde na billboard, ale o to víc rozhoduje o skutečném výsledku.
Zvenku to může působit jako další kolo nekonečné kulturní války: „oni nám berou důchody“ versus „bez reformy zbankrotujeme“. Skutečný příběh je ale mnohem prozaičtější. U předčasných důchodů se zatím nic dramatického nemění, protože by to stálo peníze, které v rozpočtu nerostou jako dříví v lese.
