Článek
Rýžovací pánev a na jejím dně přes 30 gramů tekuté stříbřité rtuti. Nikoliv zlata, ale rtuti, kterou vědci z amerického geologického průzkumu (USGS) vypláchli z jediného kilogramu bahna. Odebrali ho ve starém odvodňovacím tunelu, kudy kdysi odtékal odpad z těžby.
Pánev názorně ukazuje, jakou stopu po sobě kalifornská zlatá horečka zanechala. Podle odhadů zmíněné agentury se jen při rýžování z naplavenin ztratilo zhruba 4 500 tun rtuti, z velké části přímo v pohoří Sierra Nevada. Dalších přibližně 1 360 tun uniklo v hlubinných dolech při drcení zlatonosné rudy.
O zlaté horečce se většinou vypráví jako o příběhu rychlých zbohatlíků a měst, která vyrostla přes noc. Zaplacená daň v podobě zničené krajiny v těchto legendách obvykle chybí.
Vodní děla místo krumpáčů
Romantickou představu samotáře s pánví u potoka brzy vytlačil těžký průmysl. Od poloviny padesátých let devatenáctého století se v oblastech s dostatkem vody prosadila takzvaná hydraulická těžba. Obří vodní děla pod vysokým tlakem rozstřelovala celé svahy zlatonosného štěrku a vzniklá bahnitá kaše odtékala do dlouhých dřevěných žlabů.
Na jejich dno těžaři před spuštěním nalili i přes sto kilogramů tekuté rtuti. Jelikož jde o velmi těžký prvek, zlato i jeho nově vzniklá slitina, takzvaný amalgám, klesly ke dnu. Písek a kamení naproti tomu přetékaly dál. Voda ovšem proudila prudce a narážející kameny rozbíjely rtuť na drobné kapičky. Podle dobových zpráv se takto za jedinou sezonu ztratilo 10 až 30 procent přidané rtuti a její kapky odnášel proud i třicet kilometrů daleko.
Zlatokopové přitom rtuť nemuseli dovážet zdaleka. Získávala se v Pobřežních pásmech na západní straně kalifornského Centrálního údolí, kde jí dělníci mezi lety 1850 a 1981 vytěžili téměř sto tisíc tun. Většina putovala do zámoří nebo do sousedních států. Zhruba dvanáct procent produkce, tedy kolem 11 800 tun, spolkla těžba zlata přímo v Kalifornii. Jeden kov se tak doloval čistě proto, aby pomohl dobýt ze země jiný.
Rozměry těchto operací těžko hledají srovnání. Od padesátých do osmdesátých let devatenáctého století prošla hydraulickým procesem jen v severní části pohoří Sierra Nevada přes miliarda metrů krychlových štěrku. Vyplavený materiál zanášel řeky, ničil majetek ležící níže po proudu a vyvolával bleskové povodně. V roce 1884 proto takzvané Sawyerovo rozhodnutí zakázalo vypouštět těžební suť do místních toků. V sousedním pohoří Klamath-Trinity, na které se regulace nevztahovala, však ničivá praxe pokračovala až do poloviny dvacátého století.
Těžaři se následně přesunuli pod zem a později začali využívat těžkotonážní plovoucí rypadla, která opakovaně přerývala staré říční naplaveniny. V podhůří Sierra Nevady probíhala podobná těžba ještě v roce 2003.
Jak se kov z potoka dostane do ryby
Samotná tekutá rtuť ležící nečinně v bahně vlastně nepředstavuje to hlavní riziko. Skutečné nebezpečí nastupuje ve chvíli, kdy ji bakterie v místech s nízkým obsahem kyslíku přemění na vysoce toxickou methylrtuť. Tento proces probíhá typicky na rozhraní vody a sedimentu. Nová sloučenina se velmi snadno ukládá v živých tkáních a pro člověka představuje tu vůbec nejjedovatější formu rtuti.
Toxická látka se v potravním řetězci postupně hromadí. Podle amerických geologů se její koncentrace s každým dalším patrem zvyšuje až desetinásobně. Samotná voda v řece tak může zcela splňovat normy pro pití, zatímco maso dravých ryb, jako jsou místní okouni či sumečci, obsahuje pro člověka nebezpečné dávky. Největší riziko hrozí nenarozeným plodům a malým dětem, kterým methylrtuť nevratně poškozuje mozek i nervovou soustavu.
V povodí řek Bear a Yuba, kde kdysi duněla hydraulická těžba, objevili vědci v rybách takové množství těžkých kovů, že kalifornské úřady musely vydat přísná doporučení k jejich konzumaci. Tento nelichotivý stav podrobně popisuje zpráva z roku 2005, vydaná celých sto padesát let po vypuknutí prvotního šílenství.
Evropa zažila vlastní lekci v roce 2000
V moderní průmyslové těžbě se zlato z rudy izoluje převážně pomocí kyanidu. Pokud tato látka unikne z odkaliště do volné přírody, působí smrtelně a velmi rychle. Obyvatelé Evropy se o tom na vlastní kůži přesvědčili na konci ledna roku 2000 v rumunském dole Baia Mare.
Společnost Aurul se na místě pokoušela znovu zpracovat starý těžební odpad a získat z něj poslední zbytky drahých kovů. Podle vyšetřovací zprávy OSN nevydržela hráz odkaliště nápor šedesáti centimetrů tajícího sněhu. Voda večer 30. ledna přetekla a strhla zhruba pětadvacetimetrový úsek valu. Do okolí se okamžitě vyvalilo sto tisíc kubíků toxické vody obohacené kyanidem. Smrtící jed postupoval přes řeky Samoš a Tisu do Dunaje a doputoval až k Černému moři.
Mezi experty, které mezinárodní společenství vyslalo do zasažených oblastí, nechyběli ani čeští odborníci. Tuzemská vláda dokonce na místo dodala jednu ze tří nasazených mobilních laboratoří.
Zlato pod Šumavou
Česká republika zažila stín vlastní zlaté horečky v divokých devadesátých letech. Tehdejší ministerstvo hospodářství povolilo průzkum slibných ložisek hned na šestnácti různých lokalitách. Nejdále pokročily práce v Kašperských Horách. Podle shrnutí Hnutí DUHA tam ale těžební firma TVX opakovaně porušovala bezpečnostní předpisy, dostala dvě tučné pokuty a koncem roku 1998 jí stát licenci definitivně odebral.
Stejný dokument zmiňuje i poměr, který dobře ilustruje propastný rozdíl mezi ziskem a vzniklým odpadem. K získání tří gramů zlata na jediný snubní prsten by těžaři v ložisku Mokrsko nedaleko Slap museli zpracovat zhruba dvě a půl tuny horniny. Drtivá většina tohoto objemu by skončila jako jemně namleté kontaminované bahno v přilehlém odkališti. V roce 2000 pak Poslanecká sněmovna jednoznačně schválila přísný zákaz kyanidového loužení při domácí těžbě rud.
Horečka, která neskončila
Kalifornská zlatá horečka dávno odezněla, všudypřítomná rtuť z příběhu těžby ovšem nikdy nezmizela. Podle globálního hodnocení OSN vypustili lidé jen v roce 2015 do ovzduší přes dva tisíce tun tohoto prvku. Zpráva mezi úplně největšími znečišťovateli jmenuje právě drobnou řemeslnou těžbu zlata v rozvojovém světě.
Z pozice investora obvykle vnímám zlato jako bezpečný přístav a konzervativní pojistku portfolia, kterou pečlivě sčítám unci po unci. Při psaní těchto řádků mi ale došlo, jak málo o skutečné ceně lesklého kovu prozrazuje burzovní graf. Před třemi lety jsem fenomén zlaté horečky přirovnával k moderním investičním mániím. Dnes musím dodat, že každá podobná horečka vystaví lidstvu i tučný účet, který se stane splatným až po dlouhých letech. V kalifornských řekách ho dodnes platí otrávené ryby a místní rybáři, kteří je nevědomky jedí.
Právě jediný kilogram vytěženého bahna z opuštěného tunelu ilustruje tento odkaz naprosto dokonale. Hledači pokladů dávno odešli s plnými kapsami, zatímco toxickou rtuť zanechali na stejném místě, kde ji vědci o více než století později bez problému vypláchli.
P.S.
Až budete příště sledovat, jak cena zlata láme rekordy, vzpomeňte si na tu rýžovací pánev s 30 gramy rtuti. Mě při psaní nejvíc zarazilo, jak dlouho po sobě kov nechává stopu. Pokud vás podobné pohledy za čísla na grafu baví, podpořte mě. Pomůže mi to najít čas na další pátrání v pramenech.
