Článek
Rok 1945. Evropa leží v troskách a z popela koncentračních táborů se line pach smrti. Československo, kdysi hrdý ostrov demokracie, se probouzí z noční můry nacistické okupace. Radost z osvobození je však téměř okamžitě utopena v krvi. Začíná lov. Lov na ty, kteří po staletí představovali pevnou součást této země. Lov na sudetské Němce.
Vláda s prezidentem Benešem v čele dává jasný signál: „Tento národ musí z naší země zmizet.“ Začíná tak operace, kterou mnozí historici i laici dodnes obhajují jako „nezbytný krok“, ale jež ve skutečnosti nesla všechny znaky toho, co bychom dnes bez váhání označili za zločin proti lidskosti.
Msta, která neznala slitování: Divoký odsun
Historie, kterou se učíme ve školách, často cudně mlčí o tom, co se reálně dělo v prvních měsících po květnu 1945. Termín „divoký odsun“ zní spíše jako zpackaná logistická operace než jako to, čím skutečně byl – státem tolerovaným a mnohdy i podněcovaným vražděním a lynčováním.
Zatímco my rádi vzpomínáme na hrdinné povstání, realita pohraničí připomínala spíše peklo. Byli to obyčejní Češi, sousedé, kteří se ze dne na den změnili v samozvané soudce a katy. Představte si, že vám zítra ráno do bytu vtrhnou po zuby ozbrojené Revoluční gardy s červenými páskami na rukávech. Máte třicet minut na sbalení toho nejnutnějšího – maximálně 30 kilogramů na osobu. Cokoliv dalšího, co jste celý život budovali, propadá „státu“ – přesněji řečeno těm, kteří vás právě vyhazují z domova s nabitou zbraní v zádech. Přesně to se dělo.
Masakr v Postoloprtech, kde bylo bez soudu postříleno nejméně 763 německých civilistů včetně žen a dětí, nebo ústecký masakr, při němž byli lidé sráženi z mostu do Labe a topící se byli ostřelováni, představovaly ojedinělý exces svým rozsahem, nikoliv povahou. Byla to norma tehdejší doby, hnaná hysterickou nenávistí.
Otázka, kterou si musíme položit a které se tak křečovitě vyhýbáme, zní: Pokud takto trestáme „zrádce“, v čem jsme lepší než ti, proti kterým jsme bojovali?Pokud se uchýlíme k metodám nacistů, nestáváme se jimi tak trochu sami?
Alibi jménem Postupim
Zastánci odsunu – jichž je v české společnosti stále drtivá většina – vytahují univerzální trumf: Postupimskou dohodu. „Vždyť to schválily vítězné mocnosti!“ hájí se ti, kteří odmítají pohlédnout pravdě do očí.
Ano, mocnosti odsun posvětily. Ale často se zapomíná dodat jedno zásadní spojení, které v dohodě stálo: transfer měl proběhnout „humánně a organizovaně“. Pod pojmem humánní si jen těžko můžeme představit dobytčí vagony přecpané starci, nemluvňaty a lidmi umírajícími na úplavici, směřující do vybombardovaných trosek Německa.
Jde o dokonalé alibi. Schovali jsme se za mezinárodní smlouvu, abychom omluvili brutální etnickou čistku, motivovanou často i pouhou touhou po zisku cizího majetku a ukojení těch nejnižších pudů.
Kolektivní vina jako zbraň zbabělců
Tím nejtragičtějším proviněním naší poválečné spravedlnosti je uplatnění principu kolektivní viny. Jde o koncept, který je v moderním právu naprosto nepřijatelný.
Ano, nepopiratelným faktem zůstává, že drtivá většina sudetských Němců volila v roce 1938 Konrada Henleina a jeho Sudetoněmeckou stranu (SdP). Uvítali Hitlera jako zachránce a podíleli se na rozbití demokratického Československa. Jejich podíl na utrpení českého národa, na vraždění a holokaustu je nezpochybnitelný a strašlivý.
Ale dává to někomu právo potrestat všechny? Aplikovali jsme primitivní rovnici: Němec = nacista = zrádce.
Do jednoho pytle jsme hodili:
- Fanatické příslušníky SS, kteří měli krev na rukou.
- Obyčejné sedláky, kteří se o politiku nikdy nezajímali, ale mluvili německy.
- Aktivní antifašisty, kteří sami prošli koncentračními tábory, ale „měli to štěstí“, že patřili ke špatnému etniku.
Spravedlnost, která trestá bez rozlišení viny, přestává být spravedlností a stává se obyčejnou tyranií.
Vyhnali jsme přes dva miliony lidí a zkonfiskovali jim majetek v hodnotě stovek miliard tehdejších korun. A kdo tento majetek získal? Ti, kteří se nejhlasitěji oháněli vlastenectvím, takzvaní „zlatokopové“, kteří se neštítili po vyhnaných sousedech zabrat to nejlepší z jejich odkazu. Pohraničí se na desítky let stalo vyloučenou lokalitou, kde chyběly kořeny a úcta k majetku, který nikomu z novousedlíků ve skutečnosti nepatřil.
Odsun sudetských Němců nebyl aktem spravedlnosti. Byla to pragmatická, brutální politická operace, která měla jediný cíl – vytvořit čistý, národnostně homogenní stát. Za tento sen jsme ovšem zaplatili ztrátou vlastního morálního kompasu. Dokud nedokážeme pohlédnout této krvavé pravdě do očí bez hledání výmluv, zůstane jizva na duši našeho národa stále živá.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem. Doufám, že až příště pojedete krajinou pohraničí a uvidíte zbytky starých sadů nebo rozvaliny domů, vzpomenete si na ty, kteří tam po staletí žili, a na to, jak křehká je hranice mezi spravedlností a pomstou. Pokud vám tento vhled do temných poválečných měsíců a konce mýtů o „humánním odsunu“ pomohl uvidět naši historii v celé její složitosti, budu rád za vaši podporu. Odkaz najdete níže.
