Článek
Když dnes Čech otevře obálku s vyúčtováním elektřiny, otevírá tím zároveň docela slušnou geopolitickou esej. Podle Eurostatu platí české domácnosti v přepočtu na kupní sílu za elektřinu nejvíc v celé EU. A pak se objeví zpráva, že v energetické chudobě je už 1,3 milionu lidí – tedy každý osmý Čech.
Nová vláda ANO, SPD a Motoristů u toho slibuje, že „lidem vrátí levnou energii“ tím, že se postaví Green Dealu a odmítne ETS2. Jenže účty za elektřinu se nepočítají podle politických sloganů, ale podle fyziky a investic do sítě. Pohádat se s Bruselem je jednoduché, mnohem těžší je postavit elektrárny, kabely a chytré sítě tak, aby to celé nezkolabovalo při prvním zimním mrazu.
Nejvyšší účty v Evropě a termín „energetická chudoba“, který přestal být jen akademický
Když Eurostat přepočítá koncové ceny elektřiny na tzv. standard kupní síly, vychází Česko dlouhodobě jako nejdražší země EU. V roce 2023 šlo zhruba o 41 PPS na 100 kWh, v roce 2025 jsme s hodnotou 39 pořád na špici žebříčku – o 5 bodů před Polskem a Itálií. To číslo neříká, kolik přesně máte napsáno na faktuře, ale jak moc vás elektřina „bolí“ vzhledem k vašemu příjmu. A bolí hodně.
Výsledek není vidět jen ve statistikách - počet lidí v energetické chudobě se během pár let prakticky zdvojnásobil – z necelých 800 tisíc v roce 2020 na cca 1,3 milionu. V praxi to znamená domácnosti, které si kvůli účtům za energie musí výrazně omezit jiné základní výdaje, nebo v bytě prostě topí méně, než by potřebovaly.
Část veřejnosti má přitom pocit, že drahé účty jsou důsledkem „šíleného Green Dealu“ a emisních povolenek. Jiní míří prstem na domácí politiky a regulátory, kteří roky nechali růst distribuční tarify, daně a poplatky, aniž by k tomu běžnému odběrateli někdo srozumitelně něco řekl. Emoce jsou pochopitelné – energie není luxus, ale základ, bez kterého nejde existovat.
Nová vláda a termostat na zdi
Motoristé mají v programu, že ukončí podporu obnovitelných zdrojů, protože jsou podle nich „pohromou“ pro ekonomiku, a chtějí omezit výdaje na projekty spojené s Green Dealem. SPD mluví o „energetickém nevolnictví Bruselu“ a společně s ANO hledají cestu, jak zastavit nebo alespoň brzdit ETS2 – nové rozšíření systému emisních povolenek na budovy a dopravu.
V teorii to zní jednoduše: odmítneme „ideologii“ a lidem se uleví. Jenže energetika funguje spíš jako termostat v bytě. Když ho dáte moc nízko, lidem je zima – když ho dáte moc vysoko, spálíte rodinný rozpočet. Politici se přetahují, kdo termostat pootočí víc, ale účet za plyn přijde tak jako tak – jen s jiným číselníkem.
Odmítnout Green Deal totiž neznamená, že přestanou platit fyzikální zákony. Uhlí se jednou vytěží, elektrárna dožije, do elektrického vedení se musí investovat, elektromobilita a digitalizace zvyšují nároky na síť bez ohledu na to, co si kdo myslí o klimatologii. Pokud se rozhodneme, že nechceme evropská pravidla, dotace ani investiční balíčky, musíme si tu přestavbu energetiky zaplatit sami – a to je pro malou otevřenou ekonomiku poměrně drahý sport.
K tomu přičtěme další paradox: část programů nové koalice odmítá podporu pro fotovoltaiky a tepelná čerpadla jako „hobby střední třídy v domech“, ale právě tyto technologie reálně snižují spotřebu elektřiny ze sítě a mohou ulevit v přetížených špičkách. Výsledkem může být, že nájemníci v panelácích budou dál platit vysoké jednotkové ceny, zatímco v rodinných domech se pojede kombinace „vlastní elektřina + plyn + dřevo“. Město proti venkovu, byt proti domu, chudší proti bohatším – výbušná směs pro každou další volební kampaň.
Rok 2030: tři účty pro stejnou rodinu
Zkusme si představit modelovou čtyřčlennou domácnost v bytě, která dnes platí za elektřinu zhruba 3 000 Kč měsíčně (včetně distribuce a DPH) a za plyn na topení dalších 2 500 Kč. Celkově tedy 5 500 Kč měsíčně jen za energii, tedy něco mezi 15–20 % čistého příjmu běžně vydělávající rodiny. Jak může vypadat rok 2030 ve třech různých politicko-energetických scénářích?
1. Spolupráce s EU, rozumný Green Deal
Stát se sice hádá o detaily, ale obecně drží kurz: využívá evropské peníze na modernizaci sítě, zateplování a obnovitelné zdroje, nepálí mosty kolem ETS2, ale snaží se cíleně kompenzovat dopady na zranitelné skupiny.
Investice do přenosové soustavy a do decentralizovaných zdrojů sice krátkodobě tlačí ceny mírně nahoru, ale brání skokovým šokům. V takovém scénáři by domácnost mohla v roce 2030 platit třeba 6 000–6 500 Kč měsíčně, ale s tím, že část spotřeby už pokrývají úspory a efektivnější spotřebiče.
2. Uhlí, vzdor a národní slevy
Vláda vsadí na prodloužení životnosti uhelných elektráren, minimální podporu obnovitelných zdrojů a politickou válku s Bruselem o ETS2. Krátkodobě to může přinést nižší daně a nižší regulované složky ceny, plus ad hoc „úsporné tarify“.
Jenže uhelné zdroje budou čelit rostoucím nákladům na emisní povolenky a riziku, že investoři začnou Česko vnímat jako zemi s vyšší regulací a vyšším politickým rizikem – tedy s dražším financováním. Tlak se nakonec opět otočí k odběrateli. Účet rodiny v roce 2030 může klidně vyšplhat na 7 000 Kč měsíčně, jen s tím rozdílem, že politik u toho bude tvrdit, že „bez našeho odporu by to bylo ještě horší“.
3. Investiční dieta a energetický chaos
Nejhorší varianta není ta, kdy vsadíme na uhlí, ale ta, kdy nevsadíme pořádně na nic. Vláda se hádá s EU, přitom ale neinvestuje dost do jádra, obnovitelných zdrojů ani sítí, regulační prostředí se mění každé dva roky a firmy raději odkládají projekty.
Síť stárne, poruchovost roste, špičky se hůř zvládají, takže se zvyšují distribuční poplatky. V téhle verzi budoucnosti nebudeme platit nejvíc za silovou elektřinu, ale za „dráty“. Naše rodina se v takovém případě může v roce 2030 dívat na účet klidně přes 8 000 Kč měsíčně a mít pocit, že platí za systém, který jí ani nezaručuje stabilitu dodávek.
Nostalgicky vzpomínat na ceny energií před krizí nemá smysl
Všechny tři scénáře mají jedno společné: energie levnější než před krizí se nejspíš nevrátí. Rozdíl je v tom, jestli bude drahá proto, že investujeme do nové energetiky, nebo proto, že platíme za odklad nevyhnutelného.
Energetická politika není přepínání kanálů na televizi, kde jedním tlačítkem změníte, na co se právě koukáte. Je to spíš kotelna starého bytového domu: roky se odkládaly opravy, trubky reznou, kotel sotva stíhá. Green Deal je v tomhle obraze stavební předpis, který říká, že ten dům musí projít rekonstrukcí, jinak ho časem zavřou.
Nová vláda slibuje, že obyvatele ochrání před „drahými předpisy“. Otázka není, jestli to zní líp než slovo Green Deal. Otázka zní, kdo nakonec zaplatí nový kotel, rozvody a zateplení – a jestli to bude chytře rozpočítané mezi stát, EU, firmy a domácnosti, nebo jestli účet jednoduše přistane na stole těm, kteří už dnes přemýšlejí, jestli kvůli elektřině omezí topení, nebo jídlo.
