Článek
Premiér Andrej Babiš v novoročním projevu vyzval, aby politici „nestrašili válkou“, a dodal, že jejich odpovědností je, aby války skončily. Zároveň vyslovil přání, aby rok 2026 byl rokem míru, a odmítl představu, že mír je slabost.
Na papíře to vypadá jako uklidňující zpráva lidem. V praxi je to ale věta, která funguje jako univerzální utěrka. Jedním tahem setřete cizí obavy ze stolu a můžete pokračovat v hostině optimismu. Jenže obavy nejsou skvrna. Často jsou to informace, dilemata, odhady. Někdy i nepříjemná realita, kterou nechcete slyšet, ale ona se tím neurazí a neodejde.
Když někdo řekne „neplašte“, stojí za to se zeptat: kdo přesně plaší a čím? Pokud „plašení“ znamená i připomínání rizik, řeči o bezpečnosti nebo o tom, co se děje za hranicemi, pak jsme si z bezpečnostní debaty udělali dětský pokoj. A v dětském pokoji platí jednoduché pravidlo: když si zacpete uši, strašidlo přestane existovat. Na chvíli…
Rok míru jako přání k narozeninám: hezké, ale samo se to nesplní
Také zaznělo: „Přeji si, aby byl rok 2026 rokem míru, a věřím, že bude.“ Přání je sympatická disciplína. Je to jako psát dopis Ježíškovi: úhledné písmo, dobrý pocit, nulová záruka doručení. Mír totiž nevzniká tím, že o něm mluvíme tišeji. Vzniká tak, že někdo vyjednává, někdo nese náklady, někdo hlídá pravidla a někdo musí občas říct „tohle je hrozba“ - i když to není příjemné.
Politika občas předstírá, že existují jen dvě polohy. Buď jste „odpovědní“ a usmíváte se do kamery, nebo „nezodpovědní“ a kazíte náladu tím, že pojmenováváte problém. Jenže mezi tím je i celá řada dalších možností reprezentujících běžný život. Lidé chtějí klid, zároveň chtějí vědět, co se děje. A hlavně chtějí, aby se z odpovědnosti nestal prázdný slogan.
Když se mír prodává jako emoce, kdo platí účet?
Premiér zároveň mluvil o tom, že „spravedlivý a udržitelný mír“ je povinnost vůči budoucím generacím. Je to silná věta. Jen by slušelo dodat, jak se k takovému míru dojde, co pro něj uděláme a jaké kompromisy si vyžádá. Bez těchto odpovědí působí „rok míru“ jako slevová cedulka bez ceny: hezky vypadá, ale u pokladny zjistíte, že chybí to podstatné.
Reakce na projev navíc naznačují, že část kritiků ho četla spíš jako sdělení pro „vlastní“ publikum než jako nabídku společné řeči napříč politickými tábory.
A to je na „roku míru“ zároveň nejzábavnější i nejsmutnější. Mír doma se nedělá tím, že se zakáže zvýšený hlas. Dělá se tím, že se přestane mluvit v reklamních větách a začne se mluvit v plánech.
