Článek
Představte si naprosto všední scénu. Jdete po rušné ulici, když se najednou pár metrů od vás sesune člověk k zemi. Ztratí vědomí a tvrdě se udeří do hlavy. Okamžitě ho obklopí deset lidí. Za chvíli dvacet. Padesát. Přesto vládne mrazivé ticho. Někdo vytáhne z kapsy telefon – ne aby zavolal záchranku, ale aby nervózně zkontroloval čas. Jiný zrychlí krok. Další se raději otočí zády.
Vědci dlouho nedokázali pochopit, proč se podobné scénáře odehrávají tak často. V davu bychom se přece měli cítit bezpečněji. Je tam více očí, které vidí problém, více rukou, které mohou zasáhnout, a logicky i větší šance na záchranu. To, co ukázalo následné zkoumání lidské psychiky, však nikdo nečekal: jednoznačně se potvrdilo, že čím více lidí krizové situaci přihlíží, tím menší je paradoxně šance, že někdo skutečně pomůže.
Případ Kitty Genovese: Mýtus, který přerostl fakta
Když se dnes v psychologii řekne „efekt přihlížejícího“, drtivé většině odborníků i laiků naskočí v hlavě jedno konkrétní jméno: Kitty Genovese. Byla to mladá žena, kterou v roce 1964 brutálně zavraždili v newyorské čtvrti Queens. Dva týdny po tragédii otiskl deník The New York Times mrazivý článek, ve kterém tvrdil, že celých 38 svědků slyšelo její zoufalé volání o pomoc, ale nikdo z nich nezvedl sluchátko, aby zavolal policii.
Tato děsivá legenda se rozšířila obrovskou rychlostí a začala si žít vlastním životem. A právě to je na celém případu to nejzvláštnější: celá desetiletí jsme se učili základní psychologickou poučku na základě silně zkreslené historky.
Při vyprávění o osmatřiceti nečinných svědcích se lidem obvykle stáhne žaludek. Je to úderný a děsivě jednoduchý příběh. Jenže realita oné noci byla mnohem složitější. Pozdější pečlivé analýzy archivů a policejních výslechů ukázaly, že původní reportáž počty svědků hrubě nadsadila. Někteří lidé sice slyšeli křik, ale v temné ulici samotný útok vůbec neviděli. Jiní z oken zaznamenali jen zmatek a situaci si vyložili jako běžnou manželskou hádku. A co je nejdůležitější: existují jasné důkazy o tom, že se alespoň někteří lidé policii kontaktovat snažili, případně volali o pomoc z oken.
Toto odhalení nemá v žádném případě sloužit jako omluva pro lhostejnost davu. Jde spíše o varování před tím, jak nebezpečně snadno se z jedné lidské tragédie stane zjednodušený morální plakát. Psychologové Rachel Manning, Mark Levine a Alan Collins dokonce popsali „příběh 38 svědků“ jako moderní podobenství, které zcela přerostlo reálná fakta.
A přesto, i když se magické číslo 38 ukázalo jako mýtus, psychologický jev, který měl tento případ ilustrovat, je naprosto skutečný. Umí zabíjet drahocenný čas. A někdy i samotného člověka.
Proč mozek v davu „ztichne“?
Efekt přihlížejícího nepramení z vrozené lidské krutosti nebo apatie. Vzniká z několika tichých, podvědomých mechanismů, které se v krizové situaci bleskově sečtou a paralyzují nás.
1. Rozptýlená odpovědnost
Když jste na prázdné ulici jediným svědkem nehody, váš mozek si velmi rychle spočítá jednoduchou rovnici: „Je to jen na mně. Pokud nic neudělám já, ten člověk zemře.“ Jakmile ale stojíte v hloučku deseti lidí, tato rovnice se okamžitě rozpadne. Mozek vám začne našeptávat konejšivou lež: „Někdo jiný už určitě volal záchranku.“ Psychologové John Darley a Bibb Latané to dokázali v klasickém experimentu.
Lidé v něm přes interkom slyšeli, jak má jiný účastník (hraný hercem) epileptický záchvat. Čím více „dalších posluchačů“ na lince testovaný člověk předpokládal, tím pomaleji a méně ochotně reagoval.
Představte si to jako běžnou situaci v kanceláři: když se rozbije tiskárna a vy jste v místnosti sami, jdete závadu nahlásit. Když je vás tam deset, všichni jen tiše sedí a doufají, že ten otravný telefonát na IT oddělení vyřídí kolega odvedle.
2. Nejasnost situace a „kolektivní uklidňování“
V prvních vteřinách nouze často vůbec nevíte, jestli se jedná o skutečný problém. Někdo leží na zemi – má infarkt, nebo jen opilecky vyspává? V takové chvíli se instinktivně rozhlédnete po ostatních, abyste zjistili, jak reagují oni. Jenže ti dělají přesně to samé: dívají se na vás.
Když všichni vidí, že ostatní vypadají klidně a nic nedělají, mozek si situaci vyhodnotí jasně: „Asi to není tak hrozné.“ Odborně se tomuto jevu říká pluralitní ignorance – lidé se navzájem „čtou“, a přitom se všichni hromadně mýlí.
3. Strach z trapnosti
Rozhodnout se pomoci znamená vystoupit z anonymního davu. Znamená to strhnout na sebe pozornost, vzít na sebe odpovědnost a riskovat obrovský společenský trapas, pokud situaci vyhodnotíte špatně a budete takzvaně „přehánět“.
Tento společenský tlak dokáže zafungovat jako brutální ruční brzda. Americká psychologická asociace (APA) to shrnuje velmi suše: naši ochotu pomoci v davu nebrzdí nedostatek empatie, ale právě vražedná kombinace nejasnosti, rozptýlené odpovědnosti a strachu z toho, jak u toho budeme vypadat.
Jak tento toxický vzorec porazit v reálném životě
Dobrá zpráva naštěstí zní: efekt přihlížejícího není náš neměnný osud. Je to jen hluboce zakořeněný psychologický vzorec. A vzorce se dají rozbít, pokud víte, kam přesně udeřit. Zkuste si do paměti vrýt tři věty, které fungují jako univerzální klíč ke zvládnutí chaosu:
- „Vy v červené bundě, zavolejte záchranku!“ Nikdy nekřičte do davu zoufalé „Někdo zavolejte pomoc!“. To nefunguje. Ukažte na konkrétního člověka, popište ho a dejte mu jasný úkol. Tím z beztvaré, rozptýlené odpovědnosti vytvoříte přesnou adresu.
- „Potřebuji vaši pomoc, pojďte hned sem.“ Jakmile někoho oslovíte napřímo, vtáhnete ho do děje. Vytvoříte malý akční tým a paralyzovaný dav se rázem promění ve spolupracující jednotku.
- „Je to vážné, prosím, neutíkejte a zůstaňte se mnou.“ Touto jedinou větou okamžitě odříznete ten nejtoxičtější prvek v davu: nejasnost. Nahlas definujete, že se jedná o skutečnou krizi.
A co když jste to vy, kdo zrovna stojí na straně „přihlížejícího“ hloučku? Pomáhá mít v hlavě jednoduchý třístupňový plán záchrany.
- Zastavte se a pojmenujte situaci nahlas: „Je vám špatně? Slyšíte mě?“
- Rozdělte úkoly svému okolí – jeden volá záchranku, druhý sežene vodu, třetí usměrní zvědavé okolí.
- Zůstaňte na místě. Často od vás nikdo nečeká filmové hrdinství. Úplně stačí, že neodvrátíte zrak a neodejdete.
Tohle všechno není laciné moralizování od stolu. Je to velmi praktický manuál, jak v kritické vteřině přepnout svůj vlastní mozek z pasivního režimu „čekám“ do aktivního režimu „jednám“.
A to je možná ta úplně nejdůležitější pointa, kterou si z temného příběhu Kitty Genovese můžeme odnést. I když se slavná legenda ukázala jako nepřesná, její stín nám neustále připomíná jednu důležitou pravdu: v krizi se chováme mnohem pudověji, než jak si o sobě v klidu domova vyprávíme.
Dav kolem nás není ve své podstatě zlý. Je to jen nesmírně špatný a pomalý mechanismus pro krizové rozhodování. Pokud však víte, jak tento mechanismus funguje, máte obrovskou šanci stát se tím jediným člověkem, který ho dokáže vypnout a celou situaci zachránit.
P.S.
Děkuji, že jste dočetli tuto sondu do hlubin naší společné psychiky. Pokud vám dnešní text pomohl pochopit, jak v krizové situaci „přepnout“ svůj mozek a nezůstat jen pasivním přihlížejícím, budu moc vděčný za drobnou podporu v ceně jedné kávy. Pomůže mi to pro vás i nadále rozkrývat vzorce, které ovlivňují naše každodenní chování. Děkuji vám!
