Článek
Zbyněk Stanjura si letos začátkem roku do diáře zapsal číslo 241 miliard korun – což měl být plánovaný schodek státního rozpočtu. Pravděpodobně ho doprovázelo takové to rozpočtové předsevzetí ve stylu „budu šetřit, opravdu“. Pak ale přišla realita.
Podle aktuální ministryně financí Aleny Schillerové se schodek už k devatenáctému prosinci přiblížil 275 miliardám a dodržení plánu je „nepravděpodobné“.
Nejkrásnější na tom ale vlastně je, jak je česká politika konzistentní. Když je deficit malý, mluví se o necitlivém škrtání. Když je velký, o nezodpovědném rozhazování. A když se netrefíte do plánu, nastupuje disciplína, ve které máme světovou úroveň: najít viníka rychleji, než účetní objeví chybějící fakturu.
Schodek jako novoroční dieta: papír snese všechno
Aby bylo jasno: schodek sám o sobě není morální selhání. Je to účet za to, co jsme si jako společnost objednali. Jenže v politice se o něm mluví, jako by šlo o počasí. Někdo ho „zdědil“, jiný ho „přivolal“ a další slibuje, že ho „zkrotí“. Výsledek? Místo debaty o prioritách sledujeme emotivní přetahovanou o to, kdo rozpočet dovedl do stavu „už se to asi nedá“.
Státní rozpočet není rodinná peněženka, ale zároveň to není bezedná studna. Připomíná spíš kreditní kartu se dvěma limity. Jeden je tržní, tedy kolik si stát dokáže půjčit a za jaký úrok. Druhý je politický a evropský, například často zmiňovaná hranice deficitu veřejných financí kolem tří procent HDP, kterou vlády rády zmiňují, když se to hodí.
Kdo za to může? To záleží, čí dres oblékáte
V ideálním světě by ministerstvo financí řeklo: „Tady jsou čísla, tady jsou důvody, tady jsou možnosti šrktů i příjmů.“ V českém světě má první krok jinou podobu. Přehodit odpovědnost na předchůdce a přidat výrazný příměr, aby se to lépe sdílelo. Alena Schillerová k tomu použila obraz „nárazu letadla do zdi“ a z rozpočtu je rázem drama s efekty.
Z druhé strany zaznívá, že předchozí vláda držela fiskální konsolidaci a že teď hrozí rychlejší zadlužování i tlak na inflaci.
Deficit je nejupřímnější průzkum nálad v zemi
Teď to překvapení: možná je tenhle rozpočtový „šok“ vlastně nejpoctivější zpráva posledních dnů. Deficit je totiž jen součet našich přání, která se nevešla do stejné krabice s našimi daněmi.
Nová vláda Andreje Babiše šla do voleb se sliby vyšších mezd a vyšších výdajů a ekonomové proto čekají uvolněnější fiskální politiku než za předchozího kabinetu. To není nálepka, ale prostá logika. Když lidem slíbíte víc, máte jen tři možnosti: vybrat víc, půjčit si víc, nebo zkombinovat obojí. A jestli něco českou společnost spolehlivě zvedne ze židle, je to věta „půjčíme si“. Každý si v tu chvíli automaticky představí, že účet přijde právě jemu.
Proto jsou emoce tak vyhrocené. Neřeší se jen čísla v tabulkách. Řeší se představa státu jako domácnosti, která se neumí uskromnit. Nebo představa hospody, kde se vždycky někdo zvedne a zmizí na záchod ve chvíli, kdy se platí?
Možná by stálo za to přestat používat deficit jako politickou zbraň a začít ho brát jako otázku. Ne „kdo to způsobil“, ale „co za ty peníze vlastně chceme“. Dokud bude rozpočet jen ringem pro politické ego, budeme se každý prosinec znovu divit, že papír zase prohrál s realitou.
