Článek
Zvenku to vypadá jako dokonalý životní postoj. Vstanete, odmakáte si své, na tváři máte přilepený úsměv. Když se objeví problém, okamžitě ho přebijete sluníčkovou frází: „Všechno se děje z nějakého důvodu.“ A když se vám chce brečet, okamžitě zapnete vnitřního cenzora: „Neřeš to, buď vděčný, jiní se mají hůř.“
Jenže pak přijde moment, kdy tělo zatáhne za záchrannou brzdu. Krk se stáhne úzkostí, spánek se roztříští na drobné úlomky a myšlenky začnou běhat v kruhu. K tomu se přidá zvláštní, lepkavý pocit selhání. Jako byste selhali i v tom jediném úkolu, který společnost zadává: být šťastní.
Vědci dlouho netušili, proč se u některých lidí „pozitivní myšlení“ nechová jako opora, ale jako těžká betonová deska. To, co data odhalila, je paradoxní: čím křečovitěji se snažíte cítit dobře, tím častěji vás dohání stud, vina a osamělost. A s nimi roste riziko, že se propadnete hlouběji – někdy až do těžkých depresivních stavů.
Radost z povinnosti
Toxická pozitivita není upřímná radost. Je to radost z povinnosti. Poznáte ji podle vět, které znějí slušně, ale ve skutečnosti vás umlčují:
- „Usměj se, mohlo by to být horší.“
- „Nebuď negativní, přitahuješ si tím smůlu.“
- „Hlavně mysli pozitivně a ono to přejde.“
- „Neplač, buď silný.“
Americká asociace pro úzkost a depresi (ADAA) tento jev popisuje jako tlak na nerealistický optimismus, který zlehčuje, ignoruje nebo přímo potlačuje bolestné emoce. Problém je v tom, že když emoce zamknete do sklepa, nezmizí. Jen začnou křičet hlasitěji.
Efekt plážového míče
Představte si své emoce jako nafukovací plážový míč ve vodě. Když ho chcete schovat pod hladinu, chvíli to jde. Ale stojí vás to obrovské množství energie a soustředění. Míč se dere nahoru stále větším tlakem. A ve chvíli, kdy vám dojdou síly a povolíte, vystřelí vám přímo do obličeje.
V psychologii se tomuto mechanismu říká „expresivní suprese“ – snaha skrýt výraz i prožívání. Výzkumy regulace emocí jasně ukazují, že lidé, kteří své pocity pravidelně dusí, mají horší duševní pohodu. Novější studie dokonce spojují potlačování emocí s takzvanou subklinickou depresí a její setrvačností.
Tady je ten největší kámen úrazu: toxická pozitivita vám obvykle nepřikazuje „nepřemýšlej“. Přikazuje „neciť“. A tím spouští druhé, mnohem horší kolo emocí. Nejenže cítíte smutek, ale začnete cítit i stud za to, že jste smutní. Nejenže máte úzkost, ale cítíte vinu za to, že nejste „v pohodě“. Je to začarovaný kruh.
Meta-analýzy potvrzují, že „experienciální vyhýbání“ (tedy snaha vyhnout se nepříjemným myšlenkám a pocitům) souvisí napříč diagnózami s vyšší mírou úzkostí i depresí. Když k tomu přidáte izolaci – protože se bojíte svěřit, abyste nebyli za „negativisty“ – je to jako vypnout světla v místnosti plné kouře. Nevidíte ho, ale pořád ho dýcháte.
Nejde o pozitivitu, jde o útěk
Rozuzlení je překvapivě prosté: toxická pozitivita je často jen společensky přijatelná maska pro únik. Vypadá hezky, zní motivačně, ale dělá totéž co alkohol nebo přejídání: na chvíli uleví, ale dlouhodobě zvyšuje citlivost na bolest.
V moderní psychoterapii, konkrétně v ACT (terapie přijetí a odhodlání), se mluví o ztrátě psychologické flexibility. To je schopnost být v kontaktu i s nepříjemnými pocity a přesto jednat podle svých hodnot, nikoliv podle paniky. Studie ukazují, že ACT dokáže snížit depresivní příznaky právě tím, že učí lidi přestat utíkat.
Je to jako kontrolka motoru ve vašem autě. Můžete ji přelepit veselou nálepkou se sluníčkem. V kabině bude klid a hezky to vypadá. Ale motor se tím neopraví a dříve či později se zadře. Toxická pozitivita je ta nálepka.
Jak z toho ven: 6 kroků, které nejsou sladké, ale fungují
Cílem není přestat být pozitivní nebo se utápět v beznaději. Cílem je být pravdivý.
- Pojmenujte to: Neříkejte „jsem divný“. Řekněte: „Cítím smutek / strach / vztek.“ Pojmenování zmenšuje chaos. Je to jako dát souboru v počítači název, abyste s ním mohli pracovat.
- Validace: Zkuste si říct: „Dává smysl, že se tak cítím.“ To neznamená, že se situací souhlasíte. Znamená to, že uznáváte svou reakci jako legitimní.
- Oddělte emoci od akce: Můžete cítit úzkost a zároveň odeslat ten důležitý e-mail. Můžete být smutní a zároveň jít na procházku. Nemusíte čekat, až se budete cítit „dobře“, abyste mohli žít.
- Vyměňte tlak za péči: Místo „musím být v pohodě“ se zeptejte: „Co teď potřebuju?“ Někdy je odpověď sklenice vody, jindy spánek, jindy ticho.
- Sdílejte: Mluvte s lidmi, kteří se vás nesnaží „opravit“, ale umí naslouchat. Potlačování emocí totiž vede k horším vztahům a sociální izolaci. Oporu nevytvoříte křečovitým úsměvem, ale upřímností.
- Odborná pomoc: Pokud se propad drží dlouho, řešte to. Deprese není „špatná nálada“, je to stav, který si zaslouží péči, ať už skrze terapii (ACT) nebo léky.
Na závěr si odneste jednu myšlenku, která může být nesmírně osvobozující: Nemusíte být neustále šťastní, abyste byli v pořádku. Zdravá psychika není stav trvalé euforie bez mráčků; je to schopnost prožít celou škálu emocí, aniž by vás zničily.
Život je ve své podstatě barevný, nejen jasně žlutý. Má odstíny modrého smutku, rudého vzteku i šedé únavy – a všechny tyto barvy do něj patří stejně právoplatně jako radost. Přijmout je neznamená prohrát, ale konečně přestat bojovat s větrnými mlýny vlastní lidskosti.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem a dovolili si na chvíli odložit tu pověstnou masku. Pokud vám můj pohled na toxickou pozitivitu přinesl kousek klidu nebo pocit, že v tom nejste sami, budu moc vděčný za drobnou podporu. I symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi pomáhá dál psát o věcech tak, jak skutečně jsou. Děkuju vám.
