Článek
Ten impuls je lidsky pochopitelný. Když vidíte, jak jedna skupina chodí k volbám s železnou pravidelností, zatímco politici ji cíleně „krmí“ líbivými sliby, může to působit jako hra s nakloněnou rovinou. Česká data toto napětí jen přiživují: podle rozsáhlé analýzy po sněmovních volbách v roce 2025 byla dominance hnutí ANO postavena právě na masivní podpoře důchodců. A když k tomu připočteme fakt, že většina starobních důchodů je osvobozena od daně z příjmů (až do hranice 36násobku minimální mzdy), snadno se zrodí zkratka: „Kdo do systému nepřispívá, neměl by o něm rozhodovat.“
Tato úvaha se navíc opírá o zdánlivě logický precedens: děti přece také volit nemohou. Jenže nezletilost není totéž co stáří. U dětí stát vychází z předpokladu, že si svou právní odpovědnost a autonomii teprve budují. U dospělých, včetně seniorů, je nastavení opačné: práva držíte pevně v rukou, dokud vám je soud v individuálním řízení nevezme kvůli konkrétní nezpůsobilosti – nikoliv kvůli datu v občance.
Často se také skloňuje argument „po nás potopa“. Některé studie skutečně zkoumají generační štěpení a obavy, že stárnoucí populace může instinktivně brzdit dlouhodobé investice. To ale není důkaz, že by senioři jako celek ztratili schopnost vidět za horizont příštího měsíce. Je to spíše varování, že současná politická soutěž trestuhodně krátí horizont nám všem – mladým i starším – protože odměňuje okamžité výhody na úkor budoucí prosperity.
Kde se láme logika „platím, tedy volím“
Představa, že volební právo náleží jen čistým plátcům daní, zní účetnicky elegantně. Jenže demokracie není akciová společnost. Kdybychom toto pravidlo domysleli do důsledků, museli bychom ze hry vyřadit i rodiče na rodičovské, studenty, nezaměstnané, lidi v domácnosti, nebo osoby s hendikepem. Najednou bychom nestáli u brány „spravedlnosti“, ale u budování volebního registru podle příjmových kategorií. To je spolehlivý recept na svět, kde si bohatší většina nastaví pravidla tak, aby menšina nemohla ani ceknout.
Navíc i lidé bez zdanitelné mzdy státu přispívají: nepřímo přes DPH a spotřební daně, ale i neformální péčí v rodině, hlídáním vnoučat či dobrovolnictvím. A mnoho seniorů daně platí i dnes – buď z nadlimitních důchodů, nebo z vedlejších příjmů. Zákonné osvobození je jen technický nástroj, který říká, že se typický důchod prostě nezdaňuje stejně jako výplata.
Hlavně je však třeba si uvědomit, že volební právo není odměna za platbu daní. Je to pojistka. Záruka, že stát musí brát ohled na každého, koho jeho rozhodnutí zasahují. A ta zasahují i seniory – ať už jde o stav zdravotnictví, inflaci, nebo bydlení pro rodiny jejich dětí. Pokud jim hlas vezmeme, politická nabídka se jim prostě přestane přizpůsobovat. Napětí mezi generacemi tím nezmizí - jen ho na chvíli přetlačíte silou.
Představte si bytový dům. Na schůzi se hlasuje o opravě střechy. Mladí chtějí investovat do budoucnosti, starší volají spíše po výtahu. Kdyby jedna skupina té druhé zakázala hlasovat, dům se tím neuzdraví. Jen se v něm rozpoutá permanentní válka, která nakonec rozloží správu i vzájemnou důvěru. V politice je tou „střechou“ dlouhodobá udržitelnost a „výtahem“ aktuální jistoty. Potřebujeme zkrátka obojí.
Kudy vede cesta ven
Pokud nás trápí, že strany staví programy jen pro jednu věkovou skupinu, řešení existují – a jsou mnohem méně destruktivní než zákazy.
- Aktivujme mladé. Ti chodí k volbám dlouhodobě méně. Chceme-li vyvážit vliv seniorů, nejsilnější pákou je motivace a usnadnění účasti mladších generací, nikoliv trestání těch starších.
- Zaveďme „test budoucnosti“ pro zákony. Povinné vyčíslení dopadů na klima, školství a veřejné finance v horizontu 20 let by ztížilo politiku typu „dnes rozdáme, zítra uvidíme“. Tomu porozumí i senior, pokud se mu to vysvětlí skrze osud jeho vnoučat.
- Automatizujme systém. Čím více budou parametry důchodů předvídatelné a navázané na jasná data, tím méně prostoru zbude pro předvolební aukce na jednu cílovku.
- Rozšiřujme, neomezujme. Pokud hledáme symetrii s nezletilými, uvažujme raději o snížení volebního věku (třeba na 16 let). Přidat hlas mladým je eticky čistší a společensky mnohem méně výbušné než někomu jinému právo brát.
Odebrat seniorům volební právo by nebylo opravou demokracie. Byla by to její amputace. A k té se přistupuje až tehdy, když selžou všechny ostatní způsoby léčby. My však ty cesty máme stále otevřené.
