Článek
Na mapách generálního štábu vypadá válka jako partie šachů. Ve skutečnosti je to spíše souboj logistiky. A v té první světové platilo jedno brutálně jednoduché pravidlo: kdo ovládá dusík, ovládá výbušniny.
V té době nebyl dusík něčím, co byste jen tak vyrobili v laboratoři. Evropa byla závislá na přírodních zdrojích, konkrétně na chilském ledku (dusičnanu sodném). Byla to životodárná surovina pro pole i smrtící střelný prach pro děla. Když ale britské loďstvo zahájilo námořní blokádu, Německo se ocitlo v pasti. Zásobovací tepna se sevřela jako zahradní hadice, na kterou si někdo stoupl. Podle historiků to měla být konečná – bez ledku z Chile neměla císařská armáda čím střílet déle než pár měsíců.
Továrny, které „dojily“ vzduch
Vypadalo to na jasné odpočítávání. Děla polykala munici po tunách a pole hladověla po hnojivu. Dvojitý tlak, který měl srazit zemi na kolena. Jenže pak se začaly dít podivné věci. Německé továrny neztichly. Výroba munice se nezastavila, naopak jela na plné obrátky. Spojencům to nedávalo smysl. Německo našlo způsob, jak obejít moře. Ne pomocí ponorek nebo pašeráků, ale pomocí chemie. Jako by někdo našel zadní vchod do trezoru, který měl být nedobytný.
Představte si, že by vám dnes někdo zakázal dovážet mouku, a pekař v sousedství by prohlásil: „Nevadí, já si ji vyrobím ze vzduchu.“ Zní to jako šarlatánství. Jenže v Německu roku 1913 se přesně tohle stalo realitou. Společnost BASF v Oppau spustila stroje, které navždy změnily svět.
Klíč k neviditelnému pokladu - Haber-Boschův proces
Klíčem k tomuto trezoru se stal Haber-Boschův proces, objev, který mnozí považují za nejdůležitější chemický vynález 20. století. Nad našimi hlavami sice visí doslova oceán dusíku – tvoří celých 78 % zemské atmosféry – ale pro běžné využití je zcela nedostupný.
Tento dusík je totiž „zamčený“ v extrémně pevné molekule (N₂), kterou drží pohromadě trojná vazba, jedna z nejsilnějších v přírodě. Je to frustrující paradox: topíte se v moři suroviny, kterou zoufale potřebujete, ale nemáte se jak napít, protože je pro vás chemicky neviditelná a nereaktivní.
Fritz Haber, geniální chemik, a Carl Bosch, brilantní inženýr, však našli paklíč. Nebylo to ale zadarmo - museli znásilnit přírodní zákony. V obřích ocelových reaktorech vytvořili peklo na zemi: pod drtivým tlakem stovek atmosfér a za teploty, při které taje olovo, donutili s pomocí vzácných katalyzátorů líný vzdušný dusík reagovat s vodíkem. Výsledkem byl amoniak (NH₃). Tekutina, která štiplavě zapáchá, ale pro Německo měla v tu chvíli cenu zlata. Byl to absolutní triumf vědy nad hmotou. V dobách míru tento proces sliboval levné hnojivo a definitivní konec hladomorů, čímž zachránil miliardy životů. Ve válce se však tentýž proces okamžitě proměnil ve strategický trumf, který umožnil sytit děla stejně efektivně jako pole.
Hnojivo, které se převléklo za granát
Jenže amoniak sám o sobě nevybuchuje. Je to plyn, který čpaví, nikoliv trhavina. Aby se z něj stala zbraň, musel přijít na řadu další krok – Ostwaldův proces. Wilhelm Ostwald už dříve ukázal, jak z amoniaku vyrobit kyselinu dusičnou. A odtud už je jen krůček k dusičnanům, základním stavebním kamenům TNT, nitroglycerinu a střelného prachu.
Najednou do sebe celá mozaika zapadla:
- Vzduch dodal nekonečné zásoby dusíku.
- Haber-Boschův proces z něj udělal amoniak.
- Ostwaldův proces ho přetavil na surovinu pro výbušniny.
Byla to dokonalá recyklace. Jedna a tatáž látka mohla ráno nakrmit pole a večer plnit nábojnice. Science History Institute uvádí, že právě tato technologie udržela Německo ve válce roky poté, co mělo dojít střelivo. Blokáda sice fungovala na moři, ale na chemii byla krátká.
Dvě tváře jednoho vynálezu
Příběh dusíku má v sobě mrazivou pointu. Technologický pokrok není ve své podstatě ani dobrý, ani zlý. Je to nástroj. Haber-Boschův proces zachránil miliardy lidí před hladem díky moderním hnojivům – bez něj by dnešní populace neměla co jíst. Ve své první velké historické zkoušce ale posloužil k prodloužení krvavého konfliktu.
Ukazuje nám to, jak tenká je hranice mezi tvořením a ničením. Když totiž umíte vyrobit dusík pro vyšší produkci obilovin, umíte ho bohužel vyrobit i pro bomby. Stačí jen změnit účel využití. A v roce 1914 se účel změnil velmi rychle.
P.S.
Historie je plná fascinujících příběhů a já jsem moc rád, že jsem vám tenhle mohl dnes vyprávět. Pokud vám dnešní výprava za tajným německým trumfem přišla zajímavá a chcete se dozvědět víc, budu vděčný za drobnou podporu v ceně jednoho piva. Pomůže mi to dál vyprávět tyto historické příběhy!
