Článek
Mé jméno je Patrik Peterka a na YouTube vystupuji jako ZeTwoAiFive. Toto je můj autorský blog na Seznam Médiu, kde komentuji nejrůznější témata nebo sdílím osobní zkušenosti. Dnes bych se chtěl zamyslet nad tím, jak na mě působí debaty o odchodu do důchodu, které slýchám kolem sebe, a jak tento problém vnímám já osobně. Přeji příjemné počtení.
Musím říct, že s otázkou důchodů jsem se poprvé výrazněji setkal v době, kdy jsem byl vedený v evidenci úřadu práce a pravidelně docházel na schůzky. Seděl jsem tehdy s lístečkem v ruce a čekal, až budu vyvolán. Přitom jsem poslouchal řadu lidí, kteří se přišli evidovat hlavně proto, aby už nemuseli chodit do práce. Do důchodu jim zbýval rok nebo dva. Někteří dokonce uvažovali o předčasném důchodu.
Později jsem se s tímto tématem setkával i v práci, kde v jedné nejmenované firmě pracovalo hodně lidí v důchodovém věku, ať už brigádně, nebo na hlavní pracovní poměr. Někteří otevřeně přiznávali, že vyžít se sedmnácti tisíci korunami měsíčně není jednoduché. Jiní zase říkali, že si zvykli na určitý životní standard a nechtějí o něj přijít. Navíc práce a podmínky ve firmě nebyly příliš atraktivní pro mladé lidi, takže starší zaměstnanci měli stále dost prostoru zůstávat.
Mě samotného překvapuje, jak velký povyk se vede kolem hranice 65 nebo 67 let. Sám jsem v pracovním procesu zhruba třináct let a dalších přibližně dvaatřicet mě ještě čeká. Dnes neřeším, jestli budu pracovat třicet, dvaatřicet nebo pětatřicet let. Pořád mi ale nikdo pořádně nevysvětlil, proč jsou právě dva roky navíc tak zásadní problém.
Naopak jsem od řady lidí později slyšel, že mohli ještě rok nebo dva vydržet, protože krácení předčasného důchodu nebylo malé. A ono pár krabiček cigaret nebo basa piva v rozpočtu prostě chybí.
Někdo by mohl namítnout, že tento článek zase píše nějaký zazobaný mileniál.
Na to bych mohl pohotově odpovědět, že samotný nástup do práce pendlera mě stál z rezerv přibližně osmdesát tisíc korun. A spoření na důchod, o kterém se často mluví jako o samozřejmosti kapitalismu, je zatím spíše v rovině plánů a teorií. Tedy za předpokladu, že se můj život bude vyvíjet příznivějším směrem.
Upřímně jsem sám došel k závěru, že jsem se měl víc učit. Tehdy jsem nerozuměl lidem, kteří mi říkali, ať si studia vážím a jdu na vysokou školu, pokud na ni mám. Dnes už dokonce vím, co bych chtěl studovat. Jenže už nemám ani čas, ani finanční prostředky.
Trochu mi přijde, že lidé, kteří dnes řeší důchodovou otázku, ve skutečnosti neřeší samotný odchod do důchodu. A často neřeší ani výši důchodu.
Hlavní problém podle mě spočívá v tom, že celý život dělali práci, kterou neměli nebo stále nemají rádi.
Sám jsem byl terčem posměšků, když jsem kolegům říkal, že nechci svoji současnou práci dělat až do důchodu a že bych se jednou rád posunul na lepší pozici nebo úplně do jiného oboru. Tehdy jsem jejich reakce nechápal. Došlo mi to až mnohem později.
Upřímně pro mě jako mileniála není hlavní otázkou, jestli půjdu do důchodu v pětašedesáti nebo v sedmašedesáti letech. Za dalších třicet let se totiž změní tolik věcí, že dnes stejně nikdo neví, jak bude svět vypadat.
Smířil jsem se s tím, že pokud to bude nutné, zůstanu až do důchodu ve své současné práci. A když bude potřeba, přidám třeba ještě nějaký rok navíc.
Přesto mám svůj sen.
Právě kvůli němu každý týden píšu články a vydávám videa na YouTube. Měl jsem kolegy i známé, kteří si ještě v padesáti nebo šedesáti letech večer zahráli nějakou hru. Proto si říkám, že bych mohl zvládnout ještě osmadvacet let své „herní kariéry“. A kdyby se mi jednou podařilo splnit si sen a napsat knihu, určitě bych chtěl psát i ve vyšším věku.
Čím dál víc totiž obdivuji vitální lidi, kterým to myslí i v pokročilém věku. Lidi, kteří nejen sednou na kolo a zajedou si nakoupit, ale dokážou sportovat, učit se nové věci nebo tvořit.
A myslím, že právě tady leží pointa celého článku.
Pro většinu lidí nebude hlavním problémem, jestli odejdou do důchodu v pětašedesáti nebo v sedmašedesáti letech. Problém je, jestli budou muset další dva roky dělat práci, kterou nesnáší.
Podle mě existuje několik cest.
Buď se člověk smíří s tím, jaký jeho život je, nebo si najde něco, kvůli čemu bude chtít druhý den vstát z postele a co mu bude dělat radost.
Několikrát jsem od známých slyšel větu, že v padesáti letech už jejich život skončil a nic nemá smysl.
Jenže má snad život smysl jen ve třiceti?
Když nemáte partnerku, děti, máte jen dluhy a víte, že je budete splácet minimálně do čtyřiceti let a každý měsíc vám zůstane jen pár tisíc korun?
Sebevědomí a sebehodnota.
Myslím si, že člověk není ztracený v žádném věku, pokud se nevzdá a nepřestane bojovat.
Berte tento článek s rezervou. Jsou to jen moje subjektivní názory a úvahy.
Jak to ale vidíte vy?
Napište mi svůj názor do komentářů.
Děkuji za pozornost a budu se těšit zase příště.
