Článek
Je nám to jedno. Opravdu? A co tím vlastně říkáme?
Kdysi jsme si položili otázku: Odkud jsme, kde jsme a kam jdeme? A přestože odpověď hledáme každý den, jedna věc je jistá – žádná cesta se nestane sama od sebe. Každý krok, každé rozhodnutí nás někam vede. A nebo taky ne.
Někdy totiž místo odpovědi slyšíme: „Je mi to jedno.“ Možná jsme to už sami někdy řekli. Možná proto, že jsme se nechtěli rozhodovat. Možná proto, že jsme nechtěli nést odpovědnost. Možná proto, že nám bylo jedno, kam ta cesta povede. Ale bylo to opravdu jedno?
🗨 „Nejtěžší rozhodnutí nejsou mezi tím, co je správné nebo špatné, ale mezi tím, co teď cítíme, a tím, co nám později ukáže svůj skutečný význam.“
Možná právě proto někdy volíme jednodušší cestu – říct „je mi to jedno“ a nechat rozhodnutí na někom jiném. Jenže pokud se nepostavíme k volbám čelem, neznamená to, že se rozhodování vyhneme – jen ho za nás udělá někdo jiný. A pak? Pak možná zjistíme, že už to jedno vlastně není…
🗨 „Pokud k tomu máš co říct, řekni to teď. Pokud ne, možná už se k tomu nikdy nevrátíš.“
Kolikrát jsme měli možnost říct, co chceme, ale neudělali jsme to? Kolikrát jsme nechali věci plynout, a pak jen sledovali, jak se situace vyvíjí bez nás? Možná bychom si měli vzít tuhle myšlenku k srdci. Protože když neřekneme, co chceme, nemůžeme se pak divit, že to dopadlo jinak.
A možná je tu ještě hlubší otázka: Co když neříct názor je vlastně taky názor? Možná „je mi to jedno“ není vždy výrazem lhostejnosti, ale jen strachem říct pravdu. Možná uvnitř odpověď máme, ale bojíme se, jak bude přijata. Možná už jsme si tolikrát zvykli nevyjadřovat se, že se z toho stal náš návyk.
Protože když se rozhodneme, neseme důsledky. A když se nerozhodneme, důsledky přijdou stejně. Jen je za nás vytvoří někdo jiný. A to už není rozhodování, to je pasivita.
A tak se zkusme zeptat jinak:
✔ Když říkám „je mi to jedno“, je to opravdu moje rozhodnutí, nebo to říkám jen proto, že jsem si na tuhle odpověď zvykl?
✔ Neříkám to jen proto, že mi tahle odpověď usnadní situaci a nemusím nic řešit?
✔ A pokud to říkám hlavně ze zvyku, co by se změnilo, kdybych si začal všímat, kdy a proč tu větu používám?
Protože život není o tom řešit všechno. Ale je o tom vybrat si, co chceme řešit a co ne. A pokud necháme volbu na druhých, ať se pak nedivíme, kam jsme došli.
A teď to celé přenesme do většího obrazu. Co když nejde jen o osobní rozhodování? Co když se tohle týká i společnosti? Čím víc říkáme „je mi to jedno“, tím víc necháváme rozhodovat za sebe ostatní. Politika, média, korporace – všichni toho využívají. Když se nikdo neptá, když se nikdo nevyjadřuje, když se všichni podřizují tomu, co se děje kolem, pak to znamená, že pár hlasitých jedinců může rozhodovat za většinu. Možná je tento článek jen malá myšlenka, ale ve skutečnosti je to apel na větší zodpovědnost – nejen v osobním životě, ale i ve společnosti.
Protože nakonec – pokud se nerozhodneš ty, někdo jiný to udělá za tebe. A pak už to možná nebude jedno vůbec.
A přesto… možná někdo dočetl až sem a řekne si:
„No, já nevím, asi to dává smysl. Ale vlastně… je mi to jedno. Já se takovýma věcma moc nezaobírám. Každý den řeším tolik věcí, že přemýšlet nad tím, jestli jsem se dneska rozhodoval vědomě, mi připadá zbytečné. Proč bych měl pořád nad něčím přemýšlet? Lidi někdy všechno moc řeší. A stejně se svět bude točit dál, ať už se rozhodnu, nebo ne. Možná bych o tom mohl přemýšlet víc. Ale… asi ne. A nebo jo? Nevím…“
👉 „A možná to je ten největší paradox – že nám nikdy nic není úplně jedno. Jen to občas nedokážeme říct nahlas.“
