Článek
Historie litické fary
K samotné faře je nutno říci, že ne vždy byla v tak pěkném stavu, jako je dnes. O neklidných dobách kostela a fary dnes svědčí jen sochy dosud zakleté v neotesaných blocích kamene nad vchodem kostela sv. Petra a Pavla. Farní budova stojí nedaleko kostela na jeho severní straně. Je to rozložité stavení – jednopatrová zděná budova. V době působení prvních Drslaviců v osadě tu fara ještě nestála. Ta se tu objevila až v době výstavby litického kostela.
Do dnešní podoby byla přestavěna patrně kolem roku 1756, tak jako areál bývalého panského dvora – velkostatku. Její fasáda je členěna lizénami, lizénovými rámci a obdélníkovými okna tak, že působí velmi dobrým dojmem. Přízemí je sklenuto valenou klenbou s lunetami. Uvnitř se nachází v chodbách několik obrazů, z nichž obzvláště vynikalo barokní dílo neznámého autora: sv. Jan Nepomucký je vítán na nebesích – velikost asi 90 × 100 cm. Obraz pochází asi z třicátých let 18. století.
Po opuštění panského dvorce členy rodu Drslaviců a jejich přesídlení na nově postavený kamenný hrad Litice, sloužil tento bývalý panský dvorec jako hospodářské zázemí, na kterém se nachází několik budov účelově zaměřených, včetně stájí a chlévů pro domácí zvířata k zajištění jejich života a za místo pobytu zde přítomného faráře a mnichů.
Byla zde velká zelinářská a ovocná zahrada. Uprostřed farního areálu býval rybníček, dnes již neexistující. Ve stodolách byla uskladněna úroda, kterou jeho poddaní sklidili s přilehlých farských polí a luk. Areál byl kolem dokola ohraničen – dnes cihlovou zdí. Dříve, v prvopočátcích, však zeď kolem celého farního areálu tvořila bytelná kamenná hradba, vysoká kolem tří metrů o šířce zdi asi půl metru.
Naproti kostelnímu portálu byly v této zdi dříve zhotoveny dvoukřídlové dveře, široké asi 2 metry, aby mohl farář chodit do kostela přímo z fary bez obcházení zdi. Tyto dveře byly zazděny při úpravách kamenné hradby někdy kolem roku 1950. Ve zdi byla zhotovena ještě jedna vjezdová brána v blízkosti bývalé stodoly, která sloužila pro vjezd zemědělských povozů v dobách, kdy ještě fara plně fungovala jako zemědělská usedlost pána.
K hlavní bráně farního areálu vedla cesta od rozcestí u hlavní silnice, kde jedna z cest vedla k nově vybudovanému hřbitovu, druhá vedla ke kostelu. K hlavní bráně farního areálu vedla cesta od rozcestí u hlavní silnice z královského města na Klatovy, kde jedna z cest vedla k nově vybudovanému hřbitovu, druhá vedla ke kostelu. Další dvě se používaly pro vjezd do polí. Dnešní Robčická cesta vedla ke kapličce, která tam dnes již nestojí. K této kapličce se konaly dříve církevní pochody.
Cesta kolem bývalé kapličky se zde opět rozdvojovala, jedna větev vedla přes nedaleký kopec na Štěnovice a druhá větev vedla do nedalekých Útušic. Dnešní Štěnovická cesta vedla do polí pod kopec Kotlík a pod Šlovickým kopcem se v pravém úhlu stočila doprava a pokračovala k Dubí hoře (dnešní Dubové hoře), kde se opět ostře stočila doprava a došlo se po ní až k litickému hřbitovu, odkud se došlo ke kostelu a faře. Pod šlovickým kopcem se říkalo v Nemšedolu.
Ve zdi byla zhotovena ještě jedna vjezdová brána v blízkosti bývalé stodoly, která sloužila pro vjezd zemědělských povozů v dobách, kdy ještě fara plně fungovala jako zemědělská usedlost pána. Tento farní areál sloužil pravděpodobně v dobách panského sídla jako hospodářské zázemí, včetně stájí a chlévů pro domácí zvířata a původní farní budova jako sídlo pána panského dvorce. Ve stodolách byla uskladněna úroda, kterou jeho poddaní sklidili s přilehlých polí a luk. Později tato brána sloužila v padesátých letech 20. století pro vjezd zemědělských strojů, které se zde opravovaly.
Farní budova stojí nedaleko kostela a je zepředu ohrazena zděnou hradbou, zahrnující i všechno příslušenství. Vlastní stavení je rozložité, jednopatrové, fasáda vepředu o šesti a po stranách o čtyřech osách. Je vhodně členěna lisenami, takže působí velmi dobrým dojmem. Přízemí je sklenuto valenou klenbou s lunetami.
Uvnitř se nachází v chodbách několik obrazů, z nichž obzvláště vyniká barokní dílo neznámého mistra: „Svatý Jan Nepomucký vítán je na nebesích“ o velikosti asi 90 x100 cm. Obraz pochází asi z třicátých let 18. století.
K samotné faře je nutno říci, že ne vždy byla v tak pěkném stavu. O neklidných dobách kostela a fary dnes svědčí jen sochy dosud zakleté v neotesaných blocích kamene nad vchodem kostela sv. Petra a Pavla. Do dvora se vchází malým vchodem vedle velikých vrat s trojbokým štítem, v němž je umístěn chotěšovský znak.
V roce 1923 natřel vnější okna a dveře všech budov v nádvoří litické fary truhlářský mistr Antonín Dobner z Litic za celkem 1.706 Kč.
V roce 1925 byla konečně provedena oprava litické fary a hospodářských budov, dlouhý čas odkládaná. Hospodářské budovy fary byly již ve velice špatném stavu, zejména stáje kryté šindelem. Musel být sundán celý kryt, doplněn novými krovy, novým laťováním, protože staré bylo zničené díky starší doškové krytině. Stáj byla pokryta falcovými taškami. Také byla opravena stodola i obytné stavení.
Štít na východní straně byl kvůli nebezpečí blesku přezděn. V budově fary byly staré cihlové a kamenné dlaždice nahrazeny dlaždicemi šamotovými. Na všech budovách byla poškozená omítka vyspravena, z velké části i nahrazena omítkou novou. Budova fary dostala nový nátěr fasády, místo šedého byla natřena na žluto.
V roce 1941 byla opravena farní budova. Na naléhání faráře rozhodl klášter v Teplé, faru v Liticích nově pokrýt. Také omítka budovy byla úplně odstraněna a nově nanesena, totéž bylo provedeno i u zdi zeleninové zahrady. Stavební práce vedl stavitel Schembera z Litic za cenu 5.700 říšských marek.
Po roce 1945 byla církvi na faře zastavena činnost, jen kazatel mohl provádět svá kázání, na které sem docházeli kněží z Plzně. Od roku 1948 až do roku 1968 nebylo náboženství přáno. Od roku 1951 nebyla fara již dále obsazena knězem. Budova fary byla upravena pro zdravotní středisko a dětskou poradnu.
Od roku 1962 až do roku 1990 využívala areál fary zemědělská farma Litice, patřící pod Státní statek Přeštice. Byla zde zřízena opravna zemědělských strojů, která svým provozem přispěla k ještě větší devastaci celého areálu.
Po roce 1990 se o areál fary začala zajímat nová organizace, která hledala nové působiště pro svou činnost. Stala se jí mezinárodní křesťanská komunita Koinonia Jan Křtitel, která spravuje celý areál fary a přilehlý kostel sv. Petra a Pavla. Její zásluhou se areál fary i kostela stává opět důstojným stánkem pro konání bohoslužeb a léčebných procedur.
Před areálem fary stojí socha Immaculaty z doby kolem roku 1800
Další zajímavosti z farního prostředí
Založení fary ve Štěnovicích
Hraběnka Terezie Pöttingová roz. Michnová se v roce 1747 rozhodla, že zakoupí ve Štěnovicích statek, a že sýpky stojící poblíž zámku předělá na kapličku, zasvěcenou sv. Prokopu a při ní že založí malý klášter pro tři kněze a jednoho frátera z trinitářského řádu. V důvodech uváděla, že její poddaní, když se rozvodní Švihovka, nemohou docházet do litického a není tak dostatečně postaráno o jejich duševní potřeby českých věřících, protože jen jednou v měsíci se tam káže česky.
Po dlouhém vyjednávání, když se trinitáři zavázali, že se nebudou míchat do duchovní správy, dala konsistoř roku 1749 dovolení k benedikování řečené kaple, a také k tomu, aby trinitáři v ní sloužili mši svatou a nejen opatrovali Svátosti. Směli v neděli i ve svátek kázat česky, a to vše se mělo provádět tak, aby nedošlo k újmě litického farního kostela, zvláště v době bohoslužeb se mělo dojít k dohodě s farářem. Roku 1784 byly Štěnovice odloučeny, když byla lokalita dokončena, od Litic a k nové faře se přifařily i nedaleké Útušice a Radobyčice.
Něco o štěnovickém panství
První zmínky o Štěnovicích jsou spojeny s letopočtem 1327. V dobách husitských válek patřily Štěnovice bohaté plzeňské měšťanské rodině Pabiánků, nadšených obhájců a vyznavačů učení Husova. Na začátku bouřlivého 17. století už patřily Štěnovice Hanigarům ze Seeberka a přibližně od čtyřicátých let, kolem roku 1640, už patřily pod duchovní správu litického kostela, který byl v majetku chotěšovského kláštera.
Nepřímo tedy i štěnovické panství bylo ovlivňováno premonstráty z Chotěšova. Hanigarové však měli velmi blízko i k plzeňským dominikánům, Hned několik příslušníků jejich rodin bylo pohřbeno v plzeňském dominikánském klášteře, ale také zle najít jejich hrob i v Liticích. Bezmála století měli Hanigarové v držení Štěnovice. Jejich poddaní museli za službami božími do Litic
Štěnovické panství spadalo pod duchovní správu litického kostela sv. Petra a Pavla. Obyvatelé štěnovického panství to měli do litického kostela přece jen daleko. Nešlo jen o křest, svatbu či pohřeb, které se bez faráře neobešly. Byla tady celá řada církevních svátků, slavností, procesí a výjimečně důležitých služeb božích spojovaných i se světskými událostmi, na kterých byla účast i pro ty nejposlednější poddané povinností.
Cesta k litickému kostelu také nebyla vždy jednoduchá vzhledem k rozmarům počasí. To když se rozvodnila řeka Švihovka, dnes se jmenuje Úhlava, přes kterou se často nebylo možno dostat.
To byl jeden z důvodů pro stavbu kostela ve Štěnovicích. Není možno opomenout i další důvod ke stavbě, a to byla doba vlády císařovny Marie Terezie. O císařovně bylo známo, že byla velmi příznivě nakloněna římskokatolické církvi. I tato skutečnost mohla ovlivnit rozhodnutí postavit ve Štěnovicích svatostánek. Konečně je nutno přihlédnout i k době pozdního baroka. Toto historické období si libovalo při stavbách církevních objektů, jako byly kříže, kapličky, boží muka anebo kostely v tom, že tyto stavby byly nejčastěji situovány do krajiny tak, aby byly už z dálky dobře viditelným bodem. To vše byly důvody, proč hraběnka Terezie von Pötting nechala postavit kostel ve Štěnovicích.
Pozdní doba baroka až k počátkům rokoka (kolem roku 1740 až 1790) platilo, že architektura a krajina byly ve vzájemných souvislostech. Ať už se jednalo o stavbu úplně novou nebo o přestavbu původního objektu na nový.
Ostatně v 18. století, tedy už dost dlouho po skončení třicetileté války, prodělala česká krajina pozoruhodné změny, v nichž se počítalo i s novými stavbami, ať už to byla šlechtická sídla, mlýny, panské dvory, sýpky, kostely, fary, kapličky nebo boží muka. Velmi často se zvláště panská sídla a církevní stavby stavěly právě na kopcích a návrších.
Majitelka štěnovického panství Terezie Pöttingová začala s budováním kostela v roce 1747, tedy v prvních letech vlastnictví Štěnovic. Hraběnka Pöttingová určila misii trinitářů „pro tři kněze a jednoho bratra laika.“ Trinitářům také vystavila dne 12. Února 1750 zakládací listinu. Potřebovala však k tomu souhlas císařovny Marie Terezie, aby listina mohla vstoupit v platnost. Císařovna dokument potvrdila dne 17. března 1753. Trinitáři se hraběnce zavázali, že se nebudou vměšovat do duchovní správy kostela, jehož správa spadala pod pravomoc Litic, a že budou také sloužit mši svatou o nedělích a svátcích.
V polovině 17. století (1640) patřily Štěnovice do duchovní správy litického kostela sv. Petra a Pavla a až do postavení kostela ve Štěnovicích nezbývalo poddaným štěnovického panství než navštěvovat bohoslužby v Liticích. Kromě toho, že byl litický kostel daleko od Štěnovic a řeka, přes kterou se muselo jít, byla často rozvodněná, kázání v litickém kostele bývala v němčině a jen jedenkrát v měsíci v češtině.
Navíc duchovní litického kostela zřejmě věnovali větší pozornost duchovní péči duším litickým než přespolním. Když tedy hraběnka Pöttingová nechala vybudovat ve Štěnovicích kostel (postaven v letech 1747 až 1753), usilovala i o to, aby její poddaní mohli navštěvovat svatostánek ve své vsi. Štěnovice sice stále spadaly pod duchovní správu litickou, ale trinitáři z misie u kostela sv. Prokopa dostali roku 1749 souhlas konzistoře (biskupská kancelář), aby sloužili mše ve Štěnovicích. Ve smlouvě však stálo, že se vždy musí trinitáři dohodnout s litickým farářem a nebudou se vměšovat do duchovní správy.
V roce 1783 byl štěnovický klášter trinitářů, jako mnoho jiných klášterů zrušen nařízením císaře Josefa II. a jmění kláštera a kostel přešly pod matici náboženskou. Následujícího roku 1784 bylo rozhodnuto, aby Štěnovice byly od Litic odloučeny a aby byla zřízena lokálie k litické farnosti. Trinitářští kněží se stali kněžími diecézními. Dekretem c. k. ministerstva kultury a vyučování zde 5. března 1858 bylo rozhodnuto, aby zdejší lokálie k litickému kostelu byla povýšena na samostatnou farnost. A tak od roku 1858 sídlili ve Štěnovicích faráři.
Od roku 1930 do roku 1933 zastával místo duchovního ve štěnovickém kostele kaplan z Litic P. Severín Schlosser, za zemřelého faráře Ferdinanda Bořického. Po třech letech odešel z Litic a štěnovickou farnost začal spravovat od roku 1934 farář Karel Turek z Prusín.
Lokalisté byli kněží, kteří žili na štěnovické faře, ale byli podřízeni farnosti litické. Samostatnou farností se Štěnovice staly až v roce 1858 a od tohoto data začali působit ve Štěnovicích faráři.
Hřbitov býval zřízen, pokud možno, v nejbližším sousedství kostela. U litického kostela sv. Petra a Pavla také existoval, ale zatím v žádných dokumentech není o něm zmínka, že by tu stál, kromě Formánka z Hrobčic. Trochu světla k datu založení nového litického hřbitova vnášejí nejstarší matriky zemřelých obyvatel Litic a Štěnovic. Tyto matriky byly vedeny od roku 1787 a první zápis je ze 14. června 1787.
V té době byly Štěnovice lokálií k litické farnosti a znamenalo to, že ve Štěnovicích vykonával všechny církevní služby lokalista. Znamenalo by to jistotu, že od konce 18. století existoval v Liticích nový hřbitov. Na prvním vojenském mapování josefském z let 1764 až 1768 a 1780 – 1783 není ještě hřbitov označen. Ani starý, ani nový. Až teprve druhé vojenské mapování – Františkovo z let 1836 – 1852 zaznamenává místo dnešního hřbitova. Označení starého hřbitova u kostela chybí. Hřbitovy by měly být zaznamenány až na třetím vojenském mapování – Františko josefském z let 1877 až 1889.
Na litickém hřbitově se od jeho založení pohřbívalo vždy do země. Od sedmdesátých let 20. století až do doby ne tak vzdálené bylo povoleno ukládání pouze urny a jen ve výjimečných případech se konal pohřeb do země. V současnosti jsou povoleny oba způsoby pohřbívání. Je pochopitelné, že když hřbitov existuje více než dvě století, že se zde najde mnoho zajímavého. Vždyť zahrada věčnosti je jakousi kronikou a matrikou zároveň.
Seznamuje nejen se jmény těch, kteří jsou zde pohřbeni, ale často i s jejich zaměstnáním a samozřejmě i s daty jejich narození a úmrtí. Zajímavé jsou i samotné náhrobky. Jejich výzdoba, tvar a materiál, ze kterého byly vytvořeny, vypovídají o historickém období. Mnozí z těch, kteří byli pohřbeni na litickém hřbitově, už jsou dávno zapomenuti, ba ani jejich hroby už neexistují a hrobová místa byla pronajata jiným.
Využitá literatura
Kronika Litic č. 1.
LÁBEK, L., 1928: Hrad a osada Litice. Plzeň
Bělohlávek M. PhDr. – Minulostí západočeského kraje sv. I. až XIII. – Plzeň, 1962
Daněk A. – Západní Čechy, Hrady, tvrze a zámky– Praha, 1937
Dudák V. a kolektiv – Plzeňsko, příroda, historie, život – Praha, 2008
Fotografie z archivu autora: Hlavní budova fary v Liticích u Plzně
