Historie litického hřbitova a akt pohřbu

Smrt a pohřbívání

„Na základě zjištění, že účast žen při doprovázení nebožtíka s sebou přináší mnohé nepřístojnosti, protože ženy tím zameškají hodně práce ve své domácnosti, ale rovněž proto, že jejich šaty za deště a nepohody velmi trpí, se rozhodla městská rada, že od účasti žen na pohřebních průvodech bude napříště upuštěno a ženám v ní bráněno“. Tak svérázně vysvětloval vyloučení žen z pohřbů hamburský obecní úřad v roce 1618. To však neplatilo v jiných německých městech.

Smrt a umírání se přijímaly ve středověku a novověku jako cosi běžného, jako nutná součást života. Smrt neznamenala absolutní konec, ale pouhé otevření brány do jiného světa. Až 18. století prožívalo smutek tak, jak jej cítíme po ztrátě milované bytosti v dnešních dnech. Mělo to svou logiku – smrt dřívějších časů byla všudypřítomná. V 18. století se např. v Německu dožívalo věku 27 až 28 let jen třicet až čtyřicet procent populace. Bylo to mimo jiné kvůli vysoké kojenecké úmrtnosti – 40 až 50 procent. Čtyřicetiletého člověka považovalo okolí za starého a zvětšeného. Existovaly však i výjimky.

Někteří lidé se dožívali i osmdesáti let, hlavně duchovní, aristokracie, úředníci, obchodníci a hostinští, kteří žili v příznivých podmínkách než ostatní. Nejčastějšími příčinami smrti, kromě následků válek a moru, byly souchotiny, tzv. horká nemoc, vodnatelnost, úplavice, mrtvice, dávivý kašel, komplikace a utonutí.

Po smrti následoval pohřeb. U prostých lidí začínal pohřeb tím, že se u lože nebožtíka shromáždila celá rodina i s knězem a všichni se neustále modlili. U postele stála zapálená pohřební svíce, světnici vykropili svěcenou vodou a vše „řádně uklidili.“ Poté následovalo omytí a ustrojení nebožtíka. Ze strachu, že se může mrtvý nacházet ve svém stavu jen zdánlivě, nechali ho např. v Německu příbuzní ještě tři dny v domě a teprve pak strojili pohřeb.

Celé dny držela rodina u zesnulého stráž, nejen jako vyjádření úcty, ale i ze strachu, že by jim drahý příbuzný mohl uškodit a něco škaredého provést. Následovalo vynesení z domu nohama napřed a cesta na hřbitov. Při putování ke hřbitovní bráně se nesměla rakev dotknout země a lidé v průvodu se nikdy neotáčeli. Farářova pohřební řeč vše zakončila. Tedy až na pohřební hostinu, pořádanou doma, později v šenkovnách. Podobný průběh měl rituál i v českých zemích a nebyl nijak levný.

V českých zemích pochovávali své mrtvé už druhý den. Pochování nazývali předkové eufemisticky „schováním.“ Vedle nákladů na mytí platili lidé za rubáš. A látky na něj byly leckdy přepychové. Vedle rubáše se platilo „za stříhání oděvů pro mrtvé, za roušky, smuteční klobouk.“ „Šaty ke smutku“ měli „staří“ často připravené ještě za nebožtíkova života. Další útratou byla rakev, nákup velkého množství svíček a fakulí. A to nebylo všechno.

Předkové dále platili zvoníkům za zvonění a knězi za mši a pohřební řeč. Na rozdíl od měšťanských byly pohřby chudých smutné – mrtvé tělo leckdy odnesl ke hrobu pouze hrobník. Někdy dokonce chudáci, kteří neměli na pohřeb, odnášeli mrtvá těla ke břehům řek a doufali, že je městský úřad „schová.“

I proto bylo v roce 1598 nařízeno, aby se „od chudých za schovávání nebralo nic.“ Pohřeb těla do země a uložení do hrobek byly až do konce 18. století jedinými způsoby, jak pochovat nebožtíka. V 19. století se pak objevil nový a moderní způsob – žeh. Ten napadala zejména církev.

Zpopelnění bylo možné pouze v cizině a až do roku 1918 se na našem území nespalovalo. Rakouský právní řád sice oficiálně žeh nezakazoval, ale odmítal spalování na vlastní půdě. Spálení v zahraničí bylo drahé – přišlo na 500 až 600 korun, takže si ho mohli dovolit jen zámožní.

Na přepravu do ciziny bylo navíc zapotřebí tří rakví – cínové, dřevěné a ozdobné. Bylo nařízeno mít s sebou doprovod a také byla nutná částečná pitva, při níž lékaři vyjmuli zesnulému mozek a balzamovali tělo. Měl to být důkaz, že je dotyčný či dotyčná skutečně mrtev.

Zájem o spalování vzrůstal. Vznikaly první kremační spolky – v Rakousko – Uhersku působil spolek Flamme. V roce 1899 se přes odpor církve zformovala v českých zemích Společnost pro spalování mrtvol. Brzy měla už 100 členů. Podporovali jí volnomyšlenkáři, ateisté a svobodní zednáři.

První krematorium u nás se začalo stavět v Liberci už v roce 1915, ale spalovalo se v něm až po vzniku republiky. První zpopelněnou Češkou byla v roce 1883 členka Pražského Prozatímního divadla, neteř politika a novináře Karla Sladkovského a žačka herečky Otýlie Sklenářové – Malé. Helena Veverková – Vinandová.

V letech 1892 až 1902 byly z českých zemí zpopelněny ročně jedna až dvě osoby. V roce 1911 to už bylo pětadvacet. V roce 1921 vzniklo v Praze na Olšanech první provizorní krematorium, následovaly Pardubice a Most.

Pohřeb

Mrtví se přijetím křesťanství přestali spalovat a jejich těla se pohřbívala do hrobu vykopaného v zemi, obvykle v oděvu a s výbavou, ale jen výjimečně v rakvích. Vznešení lidé (členové přemyslovského rodu, někteří velmožové a biskupové) bývali pohřbíváni v kryptě či pod podlahou chrámu.

Do jaké míry se do rituálu pohřbu promítala křesťanská víra, je složité určit. V každém případě dávali pozůstalí až do konce 12. století mrtvým do hrobu milodary (mužům zbraně, ženám šperky, dětem hračky), které byly zcela jistě v rozporu s křesťanskou představou o vzkříšení. Objevují se však i předměty, u nichž je předkřesťanská symbolika zcela nesporná.

Snad nejběžnějším byl zvyk dávat mrtvému do hrobu vejce. Doložen je dokonce ještě v době vrcholného středověku, a to nejen v hrobech prostých lidí, ale dokonce i v hrobech přemyslovských knížat na Pražském hradě. Ve velkomoravském prostředí se v hrobě našlo vejce malované červené (symbol života).

Se šířením křesťanství se postupně soustřeďovalo pohřbívání mrtvých do „posvěcené“ půdy, tedy na hřbitovy zřizované v blízkosti kostelů. Nejen kronikář Kosmas, ale i pozdější prameny z 12. století však hovoří o tom, že prostí lidé pohřbívali své mrtvé podle tehdejších pohanských zvyků v lesích či na jiných místech.

Jiným pozůstatkem předkřesťanských pověr spojených s pohřbíváním byla víra v návrat mrtvých do světa živých. Aby mu lidé zabránili, prováděli různé magické praktiky, které se dají rozpoznat podle atypického způsobu pohřbu (víra ve „vampýry“).

Netýkala se jen dospělých, ale i dětí, především těch, které zemřely dříve, než mohly být pokřtěny. Podle Burcharda Wormského byl na počátku 11. století mezi ženami rozšířený zvyk pohřbívat nepokřtěné novorozence tajně v lese a probodnout je dřevěným kůlem. Stejně tak se někdy kůlem probodlo tělo ženy, která zemřela při porodu.

Až do 12. století bojovala církev za to, aby se všichni lidé pohřbívali na hřbitovech. Teprve v následujících staletích se objevují snahy, aby ze hřbitovních pohřbů byli někteří mrtví vyloučeni (forma církevního trestu pro exkomunikované, sebevrahy, těžké zločince, nevěřící a také jinověrce).

Kde se v Liticích pohřbívalo

První pohřby byly objeveny v okolí i uvnitř dnešní obce Litice již v neolitu, mladší době kamenné – asi před 7.000 lety. V prostoru pod vrchem Kotlík, na místě dnešní mimoúrovňové křižovatky dálnice D5, stávalo sídliště prvních obyvatel Litic. Dosvědčuje to archeologický výzkum této lokality, který se uskutečnil v letech 1996 až 2000 pod vedením PhDr. Petra Brauna ze Západočeského muzea v Plzni. Kromě jiného tu byl nalezen žárový hrob, kde byl nalezen chlapec ve věku čtyř až šesti let.

Přitom se v té době u nás pohřbívalo kostrově. Další pohřebiště, které bylo na území Litic objeveno, se nalézalo v předpolí pozdějšího hradu nad litickým mlýnem. V roce 1890 zde bylo nalezeno mohylové pohřebiště z mladší doby bronzové a přelomu starší a mladší doby železné asi 700 – 800 let př. n. l. Bylo zde nalezeno 18 mohyl (v místech kde dnes stojí panelové sídliště). Šest mohyl otevřel a vyzvedl ředitel a historik Josef Strnad ze Západočeského muzea v Plzni.

Bylo v nich nalezeno mnoho předmětů velmi pozoruhodných a dokazujících, že pobyt mohylového, lidu na tomto místě byl realitou, kterou je možné dokázat. V zátočině řeky Radbuzy byly nalezeny ještě dvě kamenné mohyly. Kultura kamenných mohyl byla nejvýznačnější, jevem v celém vývoji plzeňského pravěku. Další lid, který pohřbíval své mrtvé na území Litic, byli Keltové, kteří kolem roku 400 až 500 př. n. l. obývali vyvýšený ostroh nad řekou Radbuzou.

Tito Keltové byli prvními historicky doloženými obyvateli tohoto území v Liticích. Sonda Západočeského muzea v Plzni, která byla provedena v roce 1975, potvrdila, že na předhradí u litické školy bylo opevněné sídliště. Na tomto místě byly také objeveny nesporné důkazy, že kromě Keltů tu již před více jak 2.000 – 2.500 lety př. n. l. žili v době eneolitu v pozdní době kamenné také lidé.

V neposlední řadě bylo při stavbě silnice do Útušic v letech 1908 až 1909 nalezeno menší pohřebiště. Podle odborných analýz vzniklo v průběhu 10. až 12. století. V mladší době hradištní se v údolí při dnešním Litickém potoce usadilo slovanské obyvatelstvo, které tu provozovalo zemědělskou činnost.

Po příchodu šlechtického rodu Drslaviců na území Litic byl u postaveného kostela sv. Petra a Pavla vybudován menší hřbitov, který byl umístěn na jihozápadní straně kostela. Na tehdejší dobu a počet obyvatel Litic byl tento hřbitůvek u kostela dostačující, když se vezme v úvahu, že zemřel někdo jednou za dva roky nebo i za déle.

Hřbitov zde byl až do roku 1782, kdy na základě nařízení císaře Josefa II. musely být hřbitovy uvnitř zástavby zrušeny a přeneseny mimo lidská obydlí. Na tomto hřbitově u kostela byl pohřben také Formánek z Hrobčic, který se jmenoval Josef Naar. Narodil se v roce 1690 v Hrobčicích u Dobřan, kde provozoval formanství a dostal proto přezdívku - formánek.

Tento Josef Naar byl známý věštec událostí příštích. Zemřel dne 6. prosince 1763 ve věku 73 let a byl pochován v Liticích při kostele za sakristií. Pověst praví, že až do zrušení hřbitova u kostela byla jeho mrtvola v hrobě úplně zachována a v místě, kde byl jeho hrob, se udržovala stálá vlhkost

Od roku 1784 musely být na základě nařízení císaře Josefa II. hřbitovy uvnitř zástavby zrušeny a přeneseny mimo lidská obydlí. To se patrně netýkalo tohoto hřbitůvku u kostela sv. Petra a Pavla (patrně proto, že v té době zde kromě původního panského dvorce nic nestálo) protože zde hřbitov byl až do roku 1792, kdy byl starý hřbitov u litického kostela opuštěn a nový hřbitov byl založen krátce nato na poli, patřícímu litické farnosti. Současný, a zatím poslední litický hřbitov, byl zřízen po roce 1782, kdy se musely hřbitovy zřizovat mimo obce. V roce 1842 byla pořízena nová brána hřbitova.

V roce 1924 jednala obec Litice o zřízení studně na hřbitově nebo u hřbitova, aby zde byla voda na zalévání. Protože to mělo něco stát, chtěla obec Litice dojednat příspěvek na tuto akci i s přifařenými obcemi Lhotou, Šlovicemi a Robčicemi. Protože Lhota a Šlovice jakýkoliv příspěvek odmítly a Robčice nabídly jen 100,- Kč, celá akce ztroskotala.

V roce 1924 byl také vypracován plán na stavbu márnice, která měla stát vedle hřbitova v tak zvaném Ziegeteichu (Kozí rybník). Byl pořízen rozpočet a stavba byla zadána zednickému mistru Štěpánu Schemberovi za 17.900,- Kč když druhý zájemce Světlík žádal za provedené práce 18.250,- Kč. Stavba byla do konce roku 1924 dokončena a budova opatřena pohřebním inventářem.

Márnice se dříve využívala na uložení prázdných rakví a nářadí pro kopání hrobů a pořádání pohřbů. Byl zde dvoukolový vozík na převážení rakví a občas nějaké pozůstatky z hrobů, které se nově připravovaly pro dalšího zemřelého. Márnice byla zrušena až někdy po roce 1960.

V roce 1925 bylo obecním zastupitelstvem rozhodnuto, že bude ke hřbitovu zhotovena nová cesta. Ta původní byla již neschůdná a v době dešťů se sem nemohlo ani zajet. Byla proto nákladem 5.867,- Kč obcí opravena.

V roce 1930 došlo ke stavbě nové samostatné kůlny pro pohřební vůz. Dosud byl umístěn ve staré stodole, která zároveň sloužila místním hasičům pro uskladnění jejich potřeb. Protože tu bylo málo místa, že si vzájemně překážely, rozhodla obec o nové stavbě v sousedství tohoto hasičského skladiště. Opravu skladiště ze staré stodoly i kůlnu na pohřební vůz provedl zednický mistr Vojtěch Světlík z Litic za 15.325,- Kč.

V roce 1932 se konaly dvě sbírky na zřízení hřbitovní studny. Studnu postavil ještě v tom roce studnař Lorenz Lippert z Litic. Celá práce i s osazením pumpy stála 3.989 Kč. Přitom byla i upravena cesta od vchodu na hřbitov až ke studni.

V roce 1933 došlo opět k úpravě příjezdové cesty ke hřbitovu. Tato úprava stála 420,- Kč a uhradil ji farní úřad.

V roce 1957 byly všechny plzeňské hřbitovy převedeny pod městkou správu.

V roce 1965 opravili z vlastní iniciativy a následně obílili páni František Löffler a Václav Stuchl hřbitovní zeď, která byla značně poškozena. Materiál na opravu jim poskytla technická služba patřící hřbitovní správě Plzeň.

Dne 1. července 1966 předala hřbitovní správa města Plzně MNV Litice celou hřbitovní agendu, kde MNV převzal do evidence veškerá vydání i příjmy spojené s pohřebnictvím. Hrobníka měla obec zajištěného z Plzně, ten pro ni pracoval brigádnicky. Do hrobu se v této době pochovávalo již jen zřídka.

Od ledna do prosince 1966 byly vykopány 3 hroby a to pro: pana Broučka, paní Raunerovou a paní Šimsovou. Za výkop a zához hrobu se v roce 1966 platilo 150,- Kč. Litický hřbitov byl rozdělen v roce 1966 na šest polí. Byl zde i urnový háj, který litičtí občané dobře udržovali.

V roce 1967 došlo na místním hřbitově k výsadbě nových tújí okolo urnového háje. Po celé jaro museli chodit litičtí myslivci na hřbitov střílet divoké králíky, kteří se toho roku tak rozmnožili, že na hřbitově nadělali mnoho škod, hlavně na květinové úpravě hrobů. V roce 1976 se platilo za obnovení poplatku na 10 let již 192,- Kč.

Hroby na litickém hřbitově většinou kopali pan Bečvář nebo starý Klecan. Než se začaly pohřby provádět kremací, tak se pohřbívalo jedině do země v dřevěné rakvi. Původní hřbitov byl menší a až později se zvětšil do dnešní velikosti. Litice patřily nějaký čas pod Štěnovice včetně hřbitova, a tak se vozili nebožtíci tam.

Krematoria

Krematoria dnes bereme jako samozřejmou součást pohřebnictví. Nicméně pohřbívání zpopelněním tělesných pozůstatků sahá v novodobé historii kamsi do období romantických představ druhé poloviny 19. století. V českých zemích se způsob pohřbu žehem mohl začít plně šířit prakticky až za první republiky, kdy stát nekladl nábožensky motivovaná omezení.

Českým specifikem byla dokonce podpora kremace ze strany dnešní Československé církve husitské či některých církví protestantských. Tento způsob pohřbívání byl chápán jako moderní a ekonomický, neboť i relativně levný a šetrný také vůči ploše potřebné k pohřbu. Myšlenka se šířila jak mezi Sokoly, tak volnomyšlenkáři či levicově orientovanými vrstvami společnosti. Moderní styl pohřbívání si vynutil i svoji specifickou architekturu, budovy používané ke kremaci.

Jak se v Liticích pohřbívalo

Než se začaly pohřby provádět kremací, tak se pohřbívalo jedině do země v dřevěné rakvi. Když proběhla smuteční mše v prostorách kostela nad zesnulým, byla rakev s nebožtíkem vynesena před kostel, kde byla naložena na speciálně vyrobený pohřební vůz. Ten byl zhotoven v černé barvě, s vyřezávanými rohovými sloupky a po stranách prosklený polokruhovitými skly. Vepředu vozu byl kozlík, kde seděl kočí černě oblečený.

Vůz měl čtyři stejně velká kola a oj, ke které byli uvázaní dva černí koně a někdy i více koní zapřažených za sebou. Rakev s nebožtíkem byla uvnitř obložena smutečními věnci, které se také pokládaly na střechu pohřebního vozu. Záleželo na tom, kolik věnců se k pohřebnímu aktu sešlo od pozůstalých. Koně měli přes oči černé klapky a vůbec byli černě ustrojeni včetně postroje, který byl také v černé barvě. Pohřebními koňmi jezdil z Útušic pan Lindauer a z Radobyčic pan Srba.

Za zvuku smuteční hudby se pak ubíral průvod pozůstalých a přátel od kostela na nedaleký hřbitov. Nejbližší příbuzní nebožtíka šli za rakví a za nimi teprve přátelé a smuteční hosté. Když dojel pohřební vůz na hřbitov, byla rakev s nebožtíkem vzata čtyřmi muži na ramena a donesena k vykopanému hrobu, kde byla položena na připravená prkna ležící napříč vykopané jámy. Když byla rakev s nebožtíkem vyzvednuta z pohřebního vozu, tak ten se ihned obrátil a vrátil se ke kostelu.

Obřad na hřbitově pokračoval tak, že se pozůstalí postavili po obou stranách vykopaného hrobu. Rakev byla spuštěna na dno vykopané jámy za zvuků smuteční hudby. Přítomný církevní hodnostář – farář, pronesl nad rakví smuteční řeč z bible, kterou držel v ruce. Při předříkávání modliteb čas od času pokropil rakev svěcenou vodou. Pohřbu byl přítomen i kostelník, který při farářově řeči pohyboval nad rakví vykuřovadlem.

Pozůstalí nad hrobem nebožtíka ještě vyslechli řeč některého z jeho kamarádů, který připomněl krátce život nebožtíka. Když obřad skončil, tak pan farář podal pozůstalým ruku a odcházel zpět do kostela. Pak se na rakev házely květiny a hrstka hlíny lopatkou k tomu účelu připravenou. Pozůstalým se vyjadřovala kondolence.

Opuštěný hrob potom, po odchodu všech smutečních hostí, hrobník zaházel vykopanou hlínou a navrch položil donesení květiny a věnce. Po obřadu se v dřívějších dobách pořádala malá hostina, na které se pozůstalí a kamarádi rozloučili u sklenky kořalky a hudby s nebožtíkem. Hostina se odbývala v domě nebožtíka.

Po určité době byl hrob upraven pozůstalými tak, že zde byl umístěn kamenný náhrobek (na straně hlavy uloženého nebožtíka), na kterém byly napsány iniciály mrtvého, někdy i s jeho fotografií. Zbytek hrobu byl ohraničen kamenným obrubníkem, který byl dělán z různého materiálu (záleželo, jak byla rodina majetná). Povrch hrobu byl ponechán otevřený pro pozdější výsadbu květin nebo byla na povrch položena deska, která celý prostor uzavřela. Na ní se pokládaly pouze květinové věnce a smuteční kytice při „dušičkách“, to bylo v týdnu od 2. listopadu každého roku nebo v den úmrtí.

V prvních dobách zde byly na litickém hřbitově pohřbívání především němečtí sedláci, kterých bylo v obci více. Až po roce 1945 se zde pohřbívali především litičtí obyvatelé na místech, kde bylo místo nebo po starobylých opuštěných hrobech. S pohřebními koňmi jezdil z Útušic pan Lindauer a z Radobyčic pan Srba.

Koně byli ustájeni u majitelů včetně pohřebního vozu, který byl někdy ponechán v Liticích u Fialů, kteří bydleli blízko kostela. U Fialů byla dříve hasičská zbrojnice a po jejím uprázdnění byla tato místnost využívána pro uschování pohřebního vozu až do dalšího pohřbu. Když byl pohřeb v jiné vsi, tak si jej kočí nechali doma.

Komentář k případu nálezů kostí

Při provádění kanalizace v prostoru Budilova náměstí u kostela došlo k odhalení velkého množství lidských kostí. V prostoru bývalého hřbitova z 18. století, který byl kolem roku 1792 přemístěn západně od obce Litice do prostoru u lesa, byly při hloubení rýhy pro uložení kanalizačního potrubí odkryty pozůstatky kostí. A tehdy nastal problém, co s nimi.

Část jich byla vyjmuta a uložena v prostoru kostela v papírových krabicích a igelitových pytlích. V dalších dnech byly odkryty další kosti, které byly vyňaty pracovníkem obsluhujícím bagr. Přítomný pracovník geologického ústavu musel řešit co s těmito novými kostmi. Správa hřbitovů se od problému distancovala.

Místní církevní sekta Koinonia Jan Křtitel, byla ochotna část kosterních zbytků důstojně pohřbít v blízkosti kostela sv. Petra a Pavla. Když začali hloubit jámu, byly jejich práce zastaveny geologickým ústavem z důvodu, že by při hloubení jámy mohli narazit na nějaké cenné artefakty. Tak zůstala připravovaná jáma zatím nedokončena.

Na současném místním hřbitově by místo bylo, protože jeho spodní část se nepoužívá k pohřbívání, protože se zde nacházejí staré, poškozené hroby z 19. století, převážně bývalých německých obyvatel obce Litice. To zase blokuje místní Koinonia Jan Křtitel, která si tuto část hřbitova pronajala od Správy hřbitovů pro účely renovace a výstavby hřbitovní kaple.

Po mnoha telefonátech dne 13. listopadu 2014 se nedošlo zatím k žádnému závěru, a tak byla část kosterních zbytků zatím umístěna mimo místní komunikaci a přikryta plachtou. Přesto v zemi zůstává značná část kostí, které bylo vidět. Zpopelnit kosterní zbytky a uložit je do urny není také průchodné, protože šlo o katolíky, kteří se pohřbívali do rakví.

Využitá literatura

Kronika Litic č. 1.

Vzpomínky obyvatel Litic

Vlastní poznatky autora

Fotografie: fotografie z archivu autora – Socha Cherubína na litickém hřbitově