Historie litického kostela sv. Petra a Pavla

K hromadné stavbě kostelů v sídlech šlechticů dochází až v první polovině 14. století v době Karla IV., která v tomto směru obzvláště proslula. Po příkladu císaře Karla IV. Tak učinili i litičtí páni na svém panství. Dosud se pro konání bohoslužeb používala církevní stavba románského kostelíka (rotundy), stavěná v letech 1200 – 1225, která měla podobu spíše kaple jako ve Staré Plzni.

Stala se jádrem jejich zdejšího litického dvorce, čemuž odpovídala také jeho stavební podoba. Šlo bezpochyby o církevní stavbu, tzv. vlastnickou, kterou šlechtický stavebník považoval za součást svého majetku a ve kterém vykonával své bohoslužby spolu se svou rodinou. Tuto skutečnost potvrdily opravné práce současného gotického kostela v červenci roku 2006 architektem Janem Soukupem.

Při opravách venkovní fasády se podařilo řemeslníkům odkrýt nečekané tajemství. Po sejmutí novodobé omítky na severním průčelí lodě gotického kostela byly nalezeny významné architektonické prvky z románské doby a zbytky zdiva s figurální výzdobou svatých, které byly pravděpodobně pozůstatky původní stavby.

To dokazuje, že gotický kostel z druhé třetiny 14. století měl zřejmě svého předchůdce na tomto místě. S jistotou lze říci, že tu dříve stál jiný kostel, který byl později zbourán. Z toho, co bylo nalezeno, vyplývá, že na místě dnešního kostela stál kdysi kamenný románský kostel. Kostel byl stavěn z pískovcových kvádrů, tedy náročným a drahým postupem, který se uplatňoval zpravidla jen na nejnáročnějších stavbách. Nález románského kostela je podle restaurátora Jaroslava Šindeláře nálezem století.

Doklady románské fáze stavby

Při archeologickém výzkumu v Liticích v roce 2015 až 2016 bylo při odkryvu jednoho hrobu na jižní straně současného kostela, který byl situován v profilu pod základy gotické stavby kostela sv. Petra a Pavla. Z jedince uloženého v hrobu byla odkryta pouze část pánve a dolní končetiny, vzhledem k jejich orientaci se dá předpokládat, že se nacházely v anatomické poloze a nedošlo k jejich narušení při výkopu základů při výstavbě gotické svatyně. Tento hrob by tedy měl být starší než tato stavba a dokládá existenci pohřebního areálu kolem původního románského kostela, který stál v prostoru lodě svého gotického následovníka.

V sondě 8 u západního opěráku jižní stěny kostela se podařilo odkrýt zděnou konstrukci, kterou tvořily nepravidelně uspořádané lomové kameny menších a středních rozměrů, výrazně prolité maltou. Právě prolití maltou a ne zcela pravidelné uspořádání tuto konstrukci odlišuje od základů gotického kostela, které tvoří zdivo z lomového kamene se snahou o řádkování, i když i zde je jako pojivo použita malta.

Ve svrchních partiích gotických základů je patrná snaha o jejich sanaci při generální opravě na počátku 20. století. Konstrukce je gotickými základy plně respektována, jednotlivé kameny základů byly evidentně použity tak, aby kopírovaly průběh starší konstrukce a umožnily tak co nejlepší přizdění na spáru. Na jižní a východní straně tohoto zdiva je zřejmá snaha o lícování. Jižní stěna o délce 173 cm je rovnoběžná s jižní stěnou gotického kostela, východní stěna v délce 55 cm konstrukce je na ni kolmá.

Na svrchní části zdiva je patrné, že proběhla úprava s cílem snížit jeho původní výšku. Vzhledem k rozsahu výzkumu nebyla odkryta základová spára, zdivo bylo odkryto do hloubky 55 cm. Z hlediska relativní chronologie by měl být tedy kontext starší než základy lodě gotického kostela dostavěné v roce 1420.

Vzhledem k tomu, že románský kostel sv. Petra a Pavla byl zřejmě situován právě v prostoru lodě svého gotického následovníka ještě v době jeho výstavby, neměla by zachycená konstrukce s ohledem na svoji lokalizaci být součástí starší svatyně. To by znamenalo, že patří stavbě, která se nacházela v její bezprostřední blízkosti, a lze tedy uvažovat o jejím románském původu.

Stručný nástin historie a stavebního vývoje kostela sv. Petra a Pavla

Historická osada Litice je dnes součástí města Plzně a nachází se na jeho jižním okraji, 7 kilometrů od historického jádra. První písemná zmínka o osadě Litice se váže k roku 1212, kdy se jako svědek na královské listině objevuje Oldřich z Litic, příslušník rodu Drslaviců. Jeho přídomek naznačuje, že v Liticích musela existovat stavba, která mu sloužila jako šlechtické sídlo. Předpokládá se, že zde existoval dvorec, jehož jádrem byl právě kostel sv. Petra a Pavla ve své nejstarší stavební fázi, tedy v románském slohu.

Dokladem této románské fáze jsou stavební články druhotně použité při výstavbě gotické svatyně Jediný archeologický doklad sídelních aktivit na počátku vrcholného středověku v tomto areálu, je nález učiněný při úpravách plochy západně od kostela. Je jím zlomek okraje silnostěnné tuhové zásobnice. Tento typ zásobnice se v prostředí jihozápadních Čech vyskytuje v období od konce 12. do poloviny 13. století.

Zřejmě až po polovině 13. století vzniká v severozápadní části Litic nové sídlo Drslaviců – hrad bergfritového typu. Stavba kostela sv. Petra a Pavla v gotickém slohu začala zřejmě po polovině 14. století. Z té doby pochází první písemná zpráva ke kostelu, v roce 1352 odváděl papežský desátek 30 grošů ročně. Podle architekta Jana Soukupa byla gotická stavba budována souběžně s pokračující existencí románského kostela.

Skutečnost, že tu románská stavba mohla být, podporuje fakt, že taková stavba byla postavena ve Staré Plzni (Starém Plzenci), taktéž zasvěcena sv. Petru a Pavlu stejnými členy přemyslovského rodu, odkud přišel do Litic jeden z přemyslovských úředníků a své sídlo v Liticích přizpůsobil stavebně Staré Plzni. Jinou skutečností také může být fakt, že nynější kostel sv. Petra a Pavla v Liticích byl zahájen v románském slohu, a to po zbourání již nevyhovující původní modlitebny.

Výstavba kostela sv. Petra a Pavla

Jak bylo zvykem, po příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu, začali knížata a králové postupně měnit pohanskou víru na křesťanskou. To vyvolalo stavbu modliteben, chrámů, kostelů a rotund. A protože se tato potřeba přenesla také do pohanských Čech a do Prahy, kde vládli Přemyslovci, tak i litičtí Drslavici, jako potomci Přemyslovců, přijali křesťanství a postavili na nedalekém návrší, po vzoru hradu Plzně – první modlitebnu, kostelík nebo větší kapličku.

Významnou středověkou památkou na území dnešní Plzně je dnešní kostel sv. Petra a Pavla v Liticích. Ač na první pohled jednoduchý, honosí se přece jen pozoruhodnými památkami. Kostel v Liticích má dominantní postavení v celém širokém okolí a je viditelný ze všech stran, zejména z borské kotliny.

Stavba kostela sv. Petra a Pavla v gotickém slohu začala zřejmě po polovině 14. století. První zpráva je z roku 1352, kdy byl pojmenován a je uváděn jako farní, což by znamenalo, že v jeho blízkosti již stála fara nebo nějaký farní objekt. Podle církevních pramenů to měl být královský podkomoří Karla IV. Rous IV., kdo nechal na konci vsi, na levoboční straně potočního údolí, kostel vystavět.

Při stavbě většího církevního objektu byl využit materiál z původní stavby už také proto, že stavitel Rous IV. neměl v té chvíli peněz nazbyt na nákup dalšího stavebního materiálu. A protože se změnila doba a stavby kostelů byly zadávány novým stavebním hutím, které začaly stavět již v gotickém slohu, byly také v Liticích na stavbě kostela prováděny stavební práce již v gotickém slohu, aniž by došlo ke zbourání již zahájené stavby v románském slohu.

Tím by mohlo být zdůvodněno nečekané odhalení této skutečnosti. Objevem románských kvádříků ale tajemství litické svatyně nekončí. Přes svoji skromnost chová kostelní loď největší skvost celého kostela, honosný kamenný portál, který je vsazený do pravé poloviny severní zdi. Cenný severní portál neboli vstup do kostela, se váže svým řešením k portálům trojlodí plzeňského kostela sv. Bartoloměje a snad byl i stejnou stavební hutí realizován

V době, kdy se litický pán Rous IV. rozhodl ke stavbě kostela, měl v plánu daleko velkorysejší představy o jeho velikosti, než nakonec stavba dopadla. Příčinou byl nedostatek peněz právě v době budování kostela, kdy je nejvíce potřeboval. Podoba kostela je toho dokladem. Roku 1366 byl kostel ještě v majetku litické šlechty.

Do roku 1367, kdy nedokončenou svatyni její pravděpodobný stavebník Rous z Litic prodává spolu s obcí Litice klášteru v Chotěšově, který se stává patronem kostela a od roku 1398 již i majitelem Chotěšovský klášter, jenž dostal svolení od pražského stolce k jeho začlenění do majetku kláštera. Od roku 1384 stál v Liticích na kopci kostel zcela dokončen. Toho roku byl postaven presbytář, a poté následovala výstavba kostelní lodě.

Z dnešního pohledu je budova kostela stavbou gotickou, přísných, jednoduchých tvarů. Kostel je jednolodní s užším obdélníkovým, pětiboce ukončeným presbytářem se sakristií na jižní straně. Stěny kostela jsou prosvíceny šesti hrotitými, širokými okny s lomenou kružbou prostředního pasu. Tři okna na jih jsou kratší než protější. V západním průčelí stojí hranolovitá věž, která byla původně vyšší, než je současná.

Po vystavění presbytáře do něj byly přeneseny bohoslužby, následovala výstavba lodě, a to tak, že při ní byl použit stavební materiál z původního kostela, který byl postupně rozebírán. Tak se stalo, že stavební prvky, které byly na původní románské stavbě nahoře, nacházíme v gotickém zdivu ve spodní části.

Dnešní kostel v Liticích nese výrazné slohové prvky, které jeho vznik spojují s budováním obvodových konstrukcí lodi Bartolomějského chrámu na náměstí v Plzni. Ze stejných kamenných kvádrů byl v té době stavěn i litický kostel, jehož stavba započala někdy v roce 1300 a který patrně nahradil starší svatyni zde již dříve stojící. Cenný severní portál, nebo také vstup do kostela, se váže svým řešením k portálům trojlodí plzeňského kostela sv. Bartoloměje a snad byl realizován i stejnou stavební hutí.

Původně měl být vstup do litického kostela stejný jako v Plzni, ale vzhledem k umístění věže byl zabudován na severní stranu kostela hned za věží, protože šířka kostela neumožňovala jeho čelní zabudování. O stavební huti, do které patřili kameníci pracující na portálu litického kostela, se můžeme pouze dohadovat.

Byli ovlivněni bavorskými zvyklostmi nebo přišli z okruhu tvůrců tzv. jihočeský krásných portálů, k nimž bývají podle některých pramenů řazeni také autoři velkého zdobeného portálu kostela sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí. Ještě jinou verzí, proč nebyl portál dokončen, může být také skutečnost, že původní kameníci nepřežili dobu a později po uklidnění poměrů, nebyl nikdo schopen již započaté dílo dokončit, protože již byla narušena celistvost plochy portálu a nikdo nechtěl zpochybnit původní záměr a tak zůstal portál v takovém stavu, jaký je dnes.

Podle restaurátora Jaroslava Šindeláře měl být portál původně umístěn v kostele sv. Bartoloměje v Plzni. Tento kostel byl zpočátku projektován jako menší stavba, ale protože doznal za období své výstavby (stavěl se 150 let) několik úprav, portál původně sem připravený by byl pro tak velkou stavbu kostela malý a protože se v průběhu této stavby zrovna stavěl v nedalekých Liticích nový gotický kostel, rozhodli se stavitelé nabídnout litickým, aby si ten Plzeňský zakoupili a použili jej pro jejich stavbu.

Původně měl být vstup do litického kostela stejný jako v Plzni, ale vzhledem k umístění věže byl zabudován na severní stranu kostela hned za věží. Dnešní věž, stojící uprostřed západního průčelí, která byla vyšší, než je současná a měla být přistavěna po požáru v roce 1576. Latinský nápis na zvonu Petr a Pavel z roku 1582 uvádí, že ten původní se rozlil při zmíněném požáru v roce 1576 a zvon musel být přelit. U kostela tedy musela existovat ještě nějaká starší věž – zvonice.

Zdi kostela jsou obklopeny pilíři – opěráky, které zajišťují jeho větší stabilitu. Kněžiště je sklenuto křížovou klenbou. Znak Drslaviců na svorníku gotické klenby v presbytáři kostela těsně nad oltářem zřetelně ukazuje, že kostel byl založen některým z pánů staročeského slavného rodu Drslaviců. Že jde o kostel panský, dokazují tři kosé stříbrné pruhy na červené půdě.

Kostelní loď je ploskostropá. Je dalším důkazem toho, že původní záměr stavitele byl velkolepější. Snad tu byla projektována loď vysoká, sklenutá, neboť tomu nasvědčují opěrné pilíře zvenčí. Stěny kostela jsou prosvíceny šesti hrotitými, širokými okny s lomenou kružbou prostředního pasu. Tři okna na jih jsou delší než protější. Kostel nemá žádný ze znaků tzv. opevněného kostela. Stavba kostela byla dokončena v roce 1420.

V roce 1620 v Liticích leželo vojsko bavorského kurfiřta Maxmiliána a pro nedostatek pitné vody zde propukl mor. V roce 1639 po vpádu Švédů postihl Litice a zřejmě i kostel požár. V první polovině 18. století byla vystavěna barokní sakristie.

V průběhu 18. století kostel zřejmě postihl další požár, při kterém přišel i o část vnitřního vybavení. Poslední známá generální oprava byla provedena na počátku 20. století. U kostela sv. Petra a Pavla zřejmě existoval již od jeho založení hřbitov, podle záznamu ve farní kronice zrušený v roce 1792.

Další stavební úpravy farního a kostelního areálu

1997 a 1998 – odlehčení kostela v hodnotě 630.000,- Kč

2000 a 2001 – oprava presbytáře v hodnotě 700.000,- Kč

2002 – oprava měděné krytiny a klempířských prvků věže, upevnění kříže a jeho pozlacení, okenní žaluzie v hodnotě 138.000,- Kč

2004 – oprava věže kostela v hodnotě 582.000,- Kč

2005 – statické zajištění klenby vítězného oblouku a krovu nad hlavní lodí v hodnotě 328.000,- Kč

2006 – oprava krovu a střešní krytiny hlavní lodi kostela a rekonstrukce střešní krytiny a sakristie v hodnotě 2,011.000,- Kč

2007, 2008, 2009 – oprava fasády a zrestaurování portálu kostela v hodnotě 1,646.000,- Kč

Záchranný výzkum realizovaný při odvodnění a odvětrání obvodového zdiva kostela sv. Petra a Pavla v Plzni-Liticích v roce 2015 ukázal, že i při takto rozsahem nevelkém archeologickém zásahu lze získat cenné poznatky. V omezené míře bylo možné sledovat doklady stavebního vývoje kostela a jeho bezprostředního okolí.

Románskou fázi svatyně doložil hrob zachovaný pod základy gotické stavby. Hroby nalezené těsně pod travním drnem jsou pak dokladem výrazného snížení terénu v okolí kostela při úpravách na počátku 20. století. Prostorová omezení výzkumu se projevily zejména při odkrytí konstrukcí staveb, které stály v těsné blízkosti kostela.

Románské konstrukce v jihozápadním rohu kostela byla součástí stavby, která se nacházela v bezprostřední blízkosti kostela. Lze podle závěrů výzkumu uvažovat o věži, spíše samostatně stojící. Tato hypotéza vychází ze studie Filipa Lavala. Podle něj šlechtické sídlo označované jako castellum – kostel předchází nástupu hradních sídel vrcholného středověku.

Naznačuje to jejich dominantní poloha, která je právě v Liticích dodnes patrná. Jak již bylo uvedeno, ve své románské podobě byl kostel sv. Petra a Pavla na sklonku 12. století prokazatelně vystavěn z kamene, přičemž stavebníkem byl významný šlechtický rod Drslaviců.

Při výzkumu bylo také zjištěno, že na počátku 20. století došlo ke snížení terénu na severní straně kostela, kde se v současné době nachází práh východu z presbytáře přibližně o 70 cm nad současným terénem. Záchranný archeologický výzkum realizovaný při pokládce kanalizace jižně od kostela zachytil v úseku dlouhém 50 metrů sérii rozsáhlých jam vyplněných lidskými kostmi.

Dá se tedy předpokládat, že materiál získaný snížením terénu u kostela byl použit k úpravám plochy jižně od kostela a antropologický materiál byl v rámci možností pietně uložen do velkých jam v místě, kde býval hřbitov zrušený v roce 1792.

Při výzkumu byly také nalezeny mince a barokní medailonky umožňující chronologické určení hrobu, i když jde pouze o datum – post quem. Unikátní nález švýcarské mince v jednom z hrobů může být dokladem historické události a to – ležení vojska bavorského kurfiřta Maxmiliána Bavorského v roce 1620, když tudy jeho vojsko pobývalo na cestě k bitvě v Praze na Bílé hoře, která se uskutečnila dne 8. listopadu 1620.

Popis kostela

Jde o krásnou středověkou stavbu nejen pro architektonickou jednotnost projevu, ale i pro některé unikátní detaily. Především jedinečný vstupní portál vsazený do severní zdi kostela. Také presbytář, který je dosud zachovaný v čisté podobě tak, jak byl vybudován. Škoda, že se nedochovala původní malba na stěnách presbytáře – šlo o gotické fresky – obrazy českých světců v životní velikosti.

Celkový pohled do presbytáře je vskutku povznášející. Také náhrobek urozené pani Judity Henigarové je unikátní. Na vyobrazení zaujme její renesanční šat a nápis: Letha 1617 ve středu po květné neděli umřela, jest urozená paní Judit Henigarová … a tuto pochována jest. Pán Bůh všemohoucí rač duši její milostiv býti.“

Vnitřní vybavení kostela

Není mnoho vesnických kostelů s tak kvalitním vybavením. Je to výsledek péče jeho patronů, chotětovského a tepelského kláštera. Mimořádným dílem je nejstarší část vybavení – pozdně renesanční hlavní oltář. Podle nápisu na zadní straně je dílem Daniela Altmanna z Edinberku z roku 1600. Uprostřed je mladší obraz sv. Petra a Pavla z roku 1724 od Antonína Schindlera. Nad ním je reliéf Korunování Panny Marie, která dává představu původního řešení středu oltáře.

Na vrcholu stojí Vzkříšený Kristus, doprovázený anděly s atributy svého umučení. Sochy po stranách zobrazují nahoře sv. Petra a Pavla a sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelistu. V dolní části jsou pak dvojice sv. Jiří se sv. Ludmilou a sv. Barbory se sv. Bartolomějem. Barokní boční oltáře v čele lodi pochází z klášterního kostela v Chotěšově a jsou dílem pražského sochaře, původem z Horní Lužice, Matěje Jäckela, který je vyřezal v roce 1727.

Původně vytvářely jednotu s hlavním klášterním oltářem, který je dnes v městském kostele v Teplé. Také kazatelna je mimořádným dílem Václava Ribery. Tento řezbář vytvořil kazatelnu ve velmi raném barokním slohu v roce 1665. Pod kůrem se nachází náhrobník majitelky panství ve Štěnovicích Judity Henigarové, která zemřela v roce 1617 na prahu třicetileté války.

V kostele se nalézá i řada volných uměleckých děl, např. socha sv. Jana Nepomuckého, postavy Panny Marie a sv. Jana ze skupiny Ukřižování na varhanní skříni, velký Kristus na kříži a gotické sochy Madony a sv. Anny. Okna gotického kostela jsou nejvýmluvnější částí, poměrně přesně hovoří o době svého vzniku.

Nejstarší litická okna jsou z poloviny 14. století a jejich kružby tvarují motivy květů. Nesměle se objevují plaménky, které do Čech přinesl architekt katedrály sv. Víta v Praze Petr Parléř. Z nejstaršího historického vybavení se zachovaly dvě gotické sochy, socha Madony a socha sv. Anny Samotřetí.

Madona byla vyřezána z lipového dřeva na konce 15. století…socha pochází ze západních Čech, možná i z Plzně, ale nese prvky a vlivy sousedních Bavor s místní tradicí. Socha sv. Anny, zvaná Samotřetí, je produktem plzeňské dílny anonymního sochaře zvaného Mistr Týneckého Zvěstování. Litický kostel má také tři zvony…nejstarší je zvon Petra a Pavla z roku 1582, další zvony jsou mladší z 19. století… jedná se o zvony Panna Maria a Anna.

Hlavní oltář

Uvnitř kostela nás zaujme především skvostný hlavní oltář. I tu stojíme před dílem na Plzeňsku ojedinělým, neboť reprezentuje vrcholnou renesanční tvorbu proslulé rudolfínské doby. Tradice praví, že při poslední opravě oltáře byl nalezen na zadní straně nápis, který potvrzoval, že jde o dílo Daniela Altmanna z roku 1600. Ač se zdá, že skutečné datum je o něco mladší, přesto celková architektura odpovídá uvedeného období.

Snad byl tento Altmann totožný s Davidem Robertem Altmannem z Eydenburku, který roku 1656 v Praze zemřel. Byl řezbářem a také malířem. Roku 1653 byl starším cechu malířského.

Lze tu pozorovat, jak tu ještě živě vystupují reminiscence na staré gotické křídlové oltáře; i tu je široký střed a dvě užší postranní části. Ovšem nádhery milovná doba si vynutila bohatší kompozici a ta byla docílena znásobením základního motivu. V našem případě byly vyvedeny zdánlivě dva oltáře nad sebou. Jednotlivé části odděluje sloupoví, které ve středu nese trojboké římsy.

Největší výzdobnou váhu tu však mají bohaté řezby. Dole jsou to čtyři světci – svatý Jiří a svatá Ludmila a naproti svatá Barbora a svatý Vojtěch. V hořejší etáži svatý Petr s Pavlem a svatý Jan Křtitel se svatým Janem Evangelistou. Uprostřed je vsazeno ušlechtilé sousoší korunování Panny Marie a zejména Madona překvapuje milostností svého zjevu. Andělé s odznaky umučení stojí nejvýše po stranách nástavce z římsových úseků, na nichž se zdvihá socha Vykupitele, mající u nohou přemoženého kostlivce a ďábla.

Pod sousoším „korunování“ je zasazen velký olejový obraz Kristus odevzdává svatému Petru klíče, v pozadí svatý Pavel. Je to dílo malíře A. Schindlera z roku 1724. Tako jako sochařská výzdoba oltáře i jeho svěží polychromie přispívá mnoho k celkovému dojmu. Je jen třeba litovat, že byly zabíleny staré gotické fresky, pokrývající kdysi stěny presbytáře. Představovaly svaté české patrony, skupinu Nanebevzetí Panny Marie a jiné i s příslušnými latinskými nápisy.

Boční oltáře

Nejmladšími kusy chrámového inventáře jsou oba boční oltáře z vyspělého barokového období. Od hlavního oltáře v presbytáři se liší hlavně svým architektonickým pojetím. Tam naprostý klid, zde samý pohyb a smělá myšlenka. Obě práce dělí doba 150 let, která znamenala prudký převrat lidského ducha. A umění stále se stále více snažilo vtělit nové myšlenky i názory v mrtvou hmotu. Jak dokonale se mu to podařilo, to nám ukazuje již letmý pohled na rozsáhlá řezbářská díla v oltářních nástavcích. Ty také strhávají na sebe nejdříve všechnu pozornost.

Nevíme co obdivovat dříve, zda ohromující technickou dokonalost, či uměleckou anebo úžasnou kompoziční lehkost, která se zdá, že neznala vůbec překážek a vznášela se k metám nikdy nedosaženým. Na levém oltáři je svatá Kateřina, na pravém svatý Vojtěch se vznáší k nebesům, ale konstatování těchto faktů ustupuje stále do pozadí před uměleckými zážitky zraku, který těká od postavy k postavě a spočívá nejdéle na velkých andělech, kteří polo letíce, polo klečíce zadržují graciesně těžké záclony, pod nimiž se dosti skromně halí zasklené skříně, řezbami ozdobené.

V levé je soška Panny Marie s Ježíškem, v hedvábné šaty oděná a skvostně z dracounů pracovanými korunami zdobená. V pravé bývala socha svatého Jana Nepomuckého, dnes na pravé stěně je zavěšena a nahrazená sochou „Srdce Páně“, ovšem bez umělecké ceny. Po boku stojí velké sochy světců premonstrátského řádu, a to svatého Adriána a Jakuba mladšího a na druhém oltáři Gottfrieda a Heřmana Josefa s příslušnými nápisy.

Vlastní architektura obou oltářů a i to je příznačnou stránkou baroku, který strhuje více svojí bohatostí výzdoby, nežli vlastní konstrukcí. Je tu vlastně jen mohutná stěna, po stranách dopředu šikmo zalomená a lisenami i výplněmi ozdobená. Na vybočujících částech jsou římsové úseky, zakončené volutou, nad střední částí se vypíná nástavec s prohnutou římsou. Nad oltářním stolem umístil důmyslný řezbář velká poprsí andělů, kteří podpírají desky se skříněmi, což je zvláštní a působivý motiv.

Kazatelna

Na vítězném oblouku je zavěšena další umělecká památka kostela – dřevěná kazatelna, o níž tvrdí zprávy, že ji roku 1665 zhotovil řezbář Václav Riber. Také o tomto umělci, žel, nic bližšího není známo. Srovnáme – li tvary kazatelny s oltářem, vystihneme ihned změnu, kterou přísný renesanční sloh prodělal během prvé poloviny 17. století.

Osmiboké řečniště je řešeno ještě zcela klidně, hrany zdobí rovné sloupky, spjaté nahoře římsou a v náplních skrývají se výklenky se soškami v ozdobných rámcích s trojbokou stříškou. Sošky jsou mistrnými pracemi miniaturního rázu a představují čtyři svaté evangelisty. Řečniště je dole zakončeno velkým hroznem. Na kloubu kazatelny se uplatňuje však barok ve volnější boltcovité výzdobě a prudce zalamované římse s andílčími hlavičkami i ve střapcích, které tu kolem dokola visí.

Varhany

Dne 9. března 1833 byly dokončeny varhany, které pan patron Adolph Hoppmann, prelát v Teplé, nechal postavit varhanáři z Chebu, bratry Ignácem a Josefem Möllerem. Také byl na náklady faráře a farníků opraven, zvětšen a zpevněn kůr, varhany s kůrem byly pak natřeny jedním plzeňským lakýrníkem. Dveře, které dosud zajišťovaly komunikaci mezi kůrem a věží, byly zazděny a do věže vezděno nové schodiště ke schodům.

Gotická soška

Na levé boční stěně nalezneme nejstarší památku kostela – řezanou sošku 90 cm vysokou svaté Anny „samy třetí“ s Ježíškem a Pannou Marií jako dětmi. To je asi jediný zbytek bývalé výzdoby kolem roku 1500, kterou schvátila zloba nebo nové umělecké názory.

Další výzdobu kostela tvoří menší barokní varhany v trojdílné skříni s řezanými volutami. Na jejich římsových úsecích se zdvíhají bíle natřené sochy Panny Marie a svatého Jana, nejspíše zbytek Kalvárie z vítězného oblouku. Kolem sedí ještě několik andílků.

Náhrobek

Pod kruchtou se nachází poslední zajímavá památka – renesanční náhrobek urozené paní Judity Henigarové ze Štěnovic. Deska je z černého mramoru a celou vnitřní plochu zaujímá ležící postava paní, v typickém renesančním kroji své doby. Je oblečena v dlouhý řasnatý plášť s rukávy, vysoko v pase sepjatý, na hlavě má roušku, která je ovinuta také kolem krku a jejíž konce asi vzadu splývaly. V rukách na prsou zkřížených drží růženec.

Po pravé straně dole je v oválném vavřínovém věnci rodový znak Henigarů, kolmo dělený štít, v jehož klenotu spatřujeme buvolí parohy. Nápis ještě v gotické minuskuli lemuje celý kámen a praví: „Letha 1617 we středu po květnové neděli umřela, jest urozená paní Judit Henygarová“ (další je nečitelné) „a tuto pochována jest, Pán Bůh, všemohoucí rač duši její milostiv býti.“

Z historie je známo, že si štěnovičtí páni vybrali kostel v Liticích již dávno před tím za svůj posmrtný útulek, ale žel, jiné náhrobky se do dnešní doby nezachovaly.

Obrazy v lodi

V lodi vysoko na stěnách jsou zavěšeny čtyři velké obrazy. Vlevo blahoslavený český šlechtic Hroznata v zeleném šatě, s knížecí čapkou, práce s počátku 18. století, vedle renesanční pozoruhodné dílo Vzkříšený Kristus. Na pravo představuje první obraz svatou Trojici a druhý řádového světce v bílém rouše, s věncem z bílých květů nad hlavou (blahoslaveného Heřmana Josefa). Tento i blahoslavený Hroznata dokumentují úzkou souvislost kostela s tepelským a chotěšovským klášterem.

Ze stropu lodí visí starý benátský lustr, složený z rytých a zlacených obroučků, ověšených skleněnými hranoly. Blíže levého bočního oltáře stojí dřevěná barokní křtitelnice se soškou Vykupitele.

Využitá literatura

Litická kronika č. 1.

ANDERLE, J., 2006: Románský kostel v Liticích, Plzeňský rozhled 10, 42.

Sokol, P. 2000a: Litice, NZ čj. 2/2000, archiv OZAV ZČM Plzeň.

— 2000b: Litice – „Za kostelem“, NZ čj. 1/2000, archiv OZAV ZČM Plzeň.

Fotografie: z archivu autora – Kostel sv. Petra a Pavla při pohledu od severozápadu